Kdo nehledá zisk, nežije

Dozvěděli jsme se už leccos, že svoboda je pro společnost hrozbou, že za krizi může hamižnost podnikatelů, že státy jsou zadlužené kvůli bankám, že státy nemohou ohýbat hřbet před trhem, že je třeba svět posypat další regulací, jíž je provolávána i sláva. Mezi řádky lze číst zoufale silné podceňování vlivu státu na funkčnost trhů a důsledků intervenčních opatření. Neutuchající víra v dobro a moudro regulátora a predátorství trhů je v podstatě společným jmenovatelem názorů intelektuálních elit.

Jsou podnikatelé hamižní? Pravda, lidé touží po zisku (či rentě, pro teď pojmy ztotožněme). Zisk podnikatel vyhledává za pomoci tržních sil, dnes i za pomoci regulace, ale vyhledává jej i sám úředník či politik. Náhlá zbohatnutí po vstupu do politiky (do „služby republice“) jsou věcí příležitosti (i vlastní cti).  Kolik by na světě bylo politiků a regulace, kdyby politika a regulace nepřinášely zajímavé zisky? Tržní účastníci jsou zisk hledající dravci, úplně stejně jako politici, regulátoři. Zatímco však tržní účastník dosáhne zisku dobrovolnou směnou, politik prostřednictvím regulace donucením.

Zloba lidí se obvykle upíná na jedince, podniky či odvětví, které svých obrovských zisků dosahují právě za pomoci regulace. A požadují více regulace namísto jejího odstranění. Banky, pojišťovny, penzijní fondy, mobilní operátoři, atd., jejichž zisky by při nižších bariérách vstupu do odvětví byly silně pravděpodobně mnohem nižší. Ti všichni a mnozí další požívají díky regulacím zvláštních dodatečných zisků. Ale také třeba ratingové agentury, které byly v podstatě „kartelizovány“ v roce 1975 samotnou americkou SEC (Komisí pro cenné papíry), viz. podrobněji komentář Jaroslava Brychty.

Státníky děsí reakce trhů, tomu se ale dá rozumět. Trhy jsou pro politika dobrý sluha, ale zlý pán. „Reakčnost“ trhů je jádrem celého poznání, trhy reagují na špatné i dobré zprávy. Dokud FED a vládní instituce vysílaly informace o nízkých sazbách, krásných zítřcích a dostupném bydlení pro všechny, byly z politické perspektivy reakce trhů v pořádku. Emise úvěrů pádila kupředu, domy utěšeně rostly. Pokud trhy zjistí, že vše byla iluze, lež a opět na toto zjištění reagují, začnou viníky trestat, politik se přirozeně vyděsí. Ale to není důkaz nefunkčnosti trhů, nýbrž právě jejich funkčnosti.

Tím rozhodně není řečeno, že trhy jsou dokonalé, ale pokud existují problémy trhů, nelze je řešit tak, že problém zhorším. Že do tržního mechanismu vnesu více morálního hazardu, více informační asymetrie, neefektivnost, korupci, či trh případně zcela zmrzačím. Bohužel intelektuální elity právě toto doporučují. Doporučují více regulace, více prostoru pro plýtvání, donucení, morální hazard, rent-seeking, korupci, jež sama o sobě „požere“ tak obrovskou část zdrojů, že na samotné služby již tolik nezbývá (své může vyprávět třeba zdravotnictví). Na toto samozřejmě zřejmě rádi uslyší politici, náklady pro společnost ale budou (jsou) obrovské.

A poznámka na závěr, proč je ignorován fakt, že existuje rozdíl mezi vlastnictvím de iure a  de facto? Přiznám se, že na tuto otázku si neumím uspokojivě odpovědět. Zrychluje se frekvence tvrzení, že banky jsou soukromé, krizi zavinily soukromé banky, za obrovské státní dluhy prý dokonce mohou soukromé banky (!) namísto (mandatorních) výdajů. Seznámili se autoři podobných výroků s rozsahem regulace, jíž banky podléhají? Pokud by i po této dlouhé četbě považovali banky za skutečně soukromé, museli by za vzor privátnosti považovat i státem řízenou zbrojní výrobu válečného Německa. Proč rovnou neobvinit soukromé podniky i z druhé světové války? Byly to ony, kdo vyráběl zbraně (dnes peníze).

Ano, většina bank je de iure v soukromých rukou, ale možnost rozhodovat se svobodně mají více či méně omezenu, stejně jako soukromí vlastníci výrobních prostředků v Německu 30. let (20. století). Známý je příklad malé americké soukromé banky, jež byla peskována státními autoritami měnové politiky (v 21. století) za zdráhavé poskytování úvěrů, neboť na straně formálně soukromé banky vznikala obava o platební schopnost klientů. Poslední dění na summitu eurozóny také poněkud podrývá udržitelnost tvrzení o „soukromých bankách“.

Proč tedy intelektuálové tak často podporují socialismus a intervencionismus? Americký profesor Peter G. Klein jako jednu z mnoha možností nabízí postřeh, že jde spíše o akademiky, kteří nemají s funkčností trhů velké zkušenosti, třeba i proto, že by nebyli schopni na trhu dosáhnout profesního úspěchu. Důvodů a motivací je však téměř jistě daleko víc, třeba vlastní ekonomický prospěch, prostě vyhledávání zisků a rent samotnými intelektuály.