Problémem Česka je ne hodně, ale málo lobbingu

Příspěvek na Konferenci AmChamu Transparentní lobbing 25. 10. 2011 v Senátu

Regulující a regulovaní

Při přijímání jakékoli legislativy máme dvě skupiny aktérů: regulující (subjekty regulace) a regulované (objekty regulace). Regulující přijímají legislativu, na regulovaé legislativa dopadá. Regulující jsou typicky poslanci a senátoři v případě zákonů, ale můžou to být i ministerstva, vláda či jiné orgány v případě podzákonných norem či jiných aktů. Regulovaný může být prakticky kdokoli, podle typu zákona: každý občan (občanský zákoník), určitá skupina občanů (např. pracující – zákoník práce, sociálně slabí – zákon o hmotné nouzi), byznys jako celek (obchodní zákoník), či jednotlivá odvětví (kinematografie, telekomunikace, farmaceutický průmysl, loterie...).

Zřídka nastane situace, kdy regulovanými jsou regulující sami (např. zákony o imunitě a poslaneckých výhodách či jednací řád Sněmovny), ale v naprosté většině jsou regulovanými jiné subjekty, než sami zákonodárci.

Limity znalostí

V ČR máme 200 poslanců (senátorů ještě méně). V rámci stranické disciplíny a konzistentního hájení stranické pozice musí všechny zákony ze všech oblastí pokrýt každý klub, takže realisticky pro největší klub hovoříme o 53 poslancích (ČSSD donedávna měla 56 poslanců, nyní ovšem stejně jako ODS má 53).

Srovnejme si to s počtem návrhů v nichž se poslanci musí zorientovat. Jen za první zhruba rok a půl tohoto volebního období je ve Sněmovně už přes 1100 sněmovních tisků. Pro další ilustraci se můžeme podívat na seznam kategorií, do nichž jenom třídí ČSÚ ekonomickou činnost (tzv. OKEČ). Je jich plná 1200 řádková excelová tabulka. Může být každý poslanec odborník na 24 oborů?

Je zcela zjevné, že není objektivně možné, aby ani největší poslanecké kluby zajistily dostatečnou odbornost na všechna témata. O to více to platí pro menší politické strany a pro senátory. Zákonodárci proto logicky potřebují informace od regulovaných. Musí s nimi diskutovat o tom, zda cíle, které nové zákony sledují dávají smysl, zda cesty které k těmto cílům mají vést k nim skutečně povedou, zda zákony obsahují účinné nástroje, musí analyzovat možné nezamýšlené dopady regulace.

Z výše uvedeného plyne, že výměna informací mezi regulujícími a regulovanými je naprosto přirozeným postupem a pro kvalitu rozhodování je naprosto nezbytná. Jinak přijatá rozhodnutí budou pochopitelně nekvalitní, zákony nebude nikdo dodržovat, budou se obcházet a nebude dosaženo deklarovaných cílů.

Lobbing ve smyslu prosazování zájmů určité zájmové skupiny transparentním způsobem (tedy nikoliv korupce, ale např. přinášení podložených informací, analýz dopadů, komparací se zkušenostmi s podobným problémem v zahraničí) je proto nikoli nežádoucí, ale naopak zcela nutnou a zásadní podmínkou kvalitního legislativního procesu.

Lobbista jako tlumočník?

Zde vstupuje do hry lobbista. To je vlastně zástupce určitého specializovaného parciálního zájmu a pro zákonodárce je to de facto konzultant zdarma – někdo, kdo přináší odbornost a informace, které politik sám nemá (nemůže mít), ale přitom nutně potřebuje pro kvalitní rozhodnutí. Regulovaná strana naopak žije ve své odborné oblasti každý den a zná ji skrz naskrz. Avšak obvykle trpí určitou „profesní slepotou“. To znamená, že může mít problém se umět na věci dívat v širších souvislostech – to se týká jak podniků, tak třeba i neziskových organizací. Úkolem lobbisty je pak být jakýmsi spojovacím můstkem. Musí poměrně podrobně rozumět dané oblasti a mít odborné krytí specialistů z oboru, ale na druhou stranu musí být schopen vyfiltrovat nepodstatné technické detaily, vybrat to zásadní, přeložit to do srozumitelné řeči pro daného politika, který typicky není (nemůže být) na dané téma odborníkem. Politici na jedné straně a úzce zaměření specialisté na druhé totiž mluví jiným jazykem a  lobbista je tak svým způsobem tlumočníkem, aby dialog vůbec mohl probíhat.

Dostáváme se zde ale ke klíčovému problému spojenému s lobbingem. Lobbista má obvykle tendenci podávat informace více či méně jednostranné, jen z jednoho úhlu pohledu. To může být v některých případech i zlý úmysl, ale ve většině případů to je prostě přirozeně dané tím, že se pohybuje v jedné konkrétní oblasti a může trpět zmíněnou „profesní slepotou“.

Řešením tohoto problému v žádném případě není lobbing omezovat – problém jednostranných informací nelze řešit tím, že politici nebudou mít informace žádné. Naopak, řešením je více lobbingu, tedy více různých úhlů pohledu na tentýž problém pro politika. Konfrontací většího množství těchto dobře podložených, ale úzce zaměřených pozic, může politik ve velmi krátkém čase získat kvalitní, odborně položený názor na danou problematiku. Politik by tak ve vlastním zájmu neměl lobbing odmítat, ale naopak jej podporovat a sám jej aktivně vyhledávat – nejlépe pak bez předsudků a v co nejširším spektru názorů. Takto ostatně lobbing funguje v řadě vyspělých demokracií a kvalita rozhodnutí se tím může jen zvýšit. Podívejme se pro inspiraci třeba na otevřené konzultační procesy Evropské komise.

Veřejný zájem

Poslední otázkou pak je, podle jakých kritérií by se politik měl rozhodovat o tom, ke kterému pohledu se sám přikloní. Tato kritéria se mohou mírně lišit, ale asi by mezi nimi nemělo chybět několik základních: kritické zhodnocení předkládaných argumentů, rozlišení dojmů a pojmů, rozeznání podložených argumentů od pseudoargumentů. Politik by měl ve vlastním zájmu prosazovat transparentnost, tzn. dávat větší váhu veřejným podkladům, oponovaným studiím, méně už různým důvěrným zprávám a brífingům. A samozřejmě by politik především měl hájit veřejný zájem – což pro každého může být něco jiného, třeba podle toho jaký ideologický proud zastává. Pro levicového politika to může být sociální spravedlnost, pro pravicového ekonomická efektivita, pro zeleného zase environmentální dopady. Ale to je v pořádku, podle toho si politiky volíme. Politici by však vždy měli být schopni  vysvětlit, proč se v tom kterém případě rozhodli tak či onak a jak to souvisí s programem a tezemi, se kterými kandidovali.

Pokud jsou tyto mé teze správné, plyne z toho i několik závěrů pro to, jaké politiky potřebujeme a tedy jaké bychom si měli ve volbách vybírat. Pro politika není podstatná úzká specializace v nějakém konkrétním oboru, ale spíše schopnost uvažovat  multidisciplinárně, v širších souvislostech. Musí být schopen logického uvažování a kritické analýzy. Musí být schopen rozeznat slabou argumentaci od silné, manipulaci od podložených faktů. Musí být schopen empatie a musí umět naslouchat a změnit názor, pokud někdo předloží lepší argumenty.

Ideální politik by měl být inteligentní, vzdělaná a obecně vyspělá lidská bytost. Takových lidí není mnoho ve všech oblastech lidského počínání, takže se nedivme, že ani politika jimi zrovna neoplývá. Politická elita je zrcadlem společnosti a proto veškerá kritika politiků je vlastně kritikou nás samých. Ale aspoň nám snad podobná zamyšlení nastavují aspirační cíle, ke kterým se můžeme pomalu a postupně snažit blížit.