Tři korunky pro každého aneb švédské mýty

V roce 1970 bylo Švédsko 4. na světě v úrovni HDP na hlavu, v roce 1990 to bylo místo 9. a v roce 1997 až místo 15., které si v řebříčku IMF drží do současnosti. Podle žebříčku konkurenceschopnosti 2010-11 je Švédsko aktuálně na 2. místě mezi zeměmi OECD. Chvályhodné, nicméně je užitečné se podívat, díky čemu Švédsko stanulo tak vysoko, neboť paleta kritérií je velmi široká a mnohé z ukazatelů mají slabou či žádnou souvislost s intenzitou přerozdělování. Hodnoceny jsou makroekonomické prostředí, kvalita institucí, vzdělávání, transparentnost rozhodování, přijímání inovací a inovativnost, otevřenost privátních firem vůči veřejnosti, kvalita regulace či míra korupce.

Kromě míry korupce Švédsko obsadilo první místo v ochraně duševního vlastnictví, efektivnosti antimonopolní politiky, delegování pravomocí, dostupnosti internetu. V  dobře měřitelných charakteristikách, jako je výše daní (108.), flexibilita mezd (134.), výše inflace (59.), vládní dluh (90.), národní míra úspor (48.), je na tom Švédsko špatně až mizerně. Švédsko prostě body nahání jinde než v kvalitě makroekonomického prostředí, které je s mírou přerozdělování značně spojeno. Působivé je páté místo v inovativnosti, nicméně hodnocení je založeno nikoli na počtu patentů nebo vynálezů, ale na objemu výdajů na vědu a výzkum, na počtu vědců. A Švédsko boduje právě v objemu výdajů na vědu a výzkum, v čemž je také první na světě.

Nezávislost soudů, efektivnost zákonů, ochrana minoritních akcionářů, dostupnost finančních služeb, dopady HIV/AIDS a tuberkulózy, i toto jsou vedle již zmíněných charakteristiky, ve kterých Švédsko je světovou špičkou, a které výrazně přispívají k jeho celkovému postavení. Jak souvisí úroveň těchto charakteristik s existencí tzv. sociálního státu? Lze spíše konstatovat, že v charakteristikách spojených s vysokou mírou přerozdělování Švédsko ve světě ztrácí. U charakteristik, v nichž dominuje, lze silně pochybovat, zda jsou inherentní vlastností „státu blahobytu“, neb je lze nalézt i států s daleko nižší úrovní redistribuce. Zlato švédského sociálního státu tedy zase tak blyštivé není.

Zesumírujme, v úrovni HDP na hlavu Švédsko ztratilo během 40 let eskalace intervenčních politik 11 míst, pozice v žebříčku konkurenceschopnosti je dosažena navzdory vysoké míře redistribuce a jeho negativním vlivům na makroekonomické prostředí. V jeho kvalitě tato země dle statistiky konkurenceschopnosti, kterou zastánci sociálního státu rádi povolávají do zbraně, prokazatelně ztrácí. Mimochodem hned za Švédskem je velmi liberální Singapur (3. místo v HDP per capita), kde naopak makroekonomické prostředí je lépe hodnoceno než švédské, ale ostatní (zmíněné) hodnocení převáží misky na stranu Švédů.

Hrátky s kurzem

Historickou pravdou je, že Švédsko se se svojí konkurenceschopností vlivem socializace společnosti dost natrápilo. Krátce do historie. V letech 1870-1950 bylo premiantem v růstu důchodu na hlavu. Těžilo z průmyslové revoluce, z nedotčenosti válečnými konflikty a naopak ze silné zahraniční poptávky dané poválečnou obnovou. Nicméně po 2. světové válce se hospodářská politika Švédska začíná razantně měnit. Zatímco v roce 1950 přerozdělovala vláda 20 % důchodů, v roce 1970 již 50 %. Sílící vliv odborů, mzdová „inflace“ a rychlý růst daní z důchodů silně zvýšily náklady práce a Švédsko začalo ztrácet mezinárodní konkurenceschopnost.

Švédové objevili kouzlo samostatné nekryté měny a započali s ní manipulovat. Od roku 1977 byla švédská koruna zavěšena vůči koši měn s úzkým pásmem fluktuace 1,5 %. Díky vyšší domácí inflaci švédská měna zažívala trvalou reálnou apreciaci, přerušovanou šesti devalvacemi po roce 1973. Devalvací sice Švédové hojili negativní dopad domácí inflace a rostoucích mzdových nákladů na mezinárodní konkurenceschopnost, nicméně tím byl zacyklen vztah (mzdové) inflace a devalvace. Podobný kousek s devalvací si proto Švédové zopakovali např. v letech 1981 (devalvace o 10 %), 1982 (devalvace o 15,9 %), což při skutečnosti, že zhruba 40 % švédské produkce jde na vývoz, mělo na švédskou ekonomiku blahodárný vliv (ne tak již na obchodní partnery).

Přesto přišla krize. Masivní úvěrová emise z druhé poloviny 80. let způsobila vyšší inflaci. V kombinaci s deficity vládních financí (např. 7 % v roce 1982) byly výsledkem vyšší úrokové sazby. Navíc krize systému ERM v roce 1992 přiměla Riksbank zvýšit sazby na 12 %. Vysoké sazby, konec bubliny v aktivech a recese vyvěraly v bankovní krizi. Ale také v (free-market) reformy započaté konzervativní vládou. Privatizace podniků, snížení mezní sazby daně z důchodů, která v minulosti dosahovala až 100 %, školská reforma, která vyšší konkurencí mezi školami pozitivně zapůsobila na jejich kvalitu. V roce 1994 se k moci vrací sociální demokraté, kteří pokračují v liberálních reformách. Vysoká míra přerozdělení i značný vliv odborů přežívají dodnes.

Svoji konkurenceschopnost tak Švédové rádi „podporovali“ znehodnocováním vlastní měny.  Jak je na tom švédská koruna nyní asi nebude překvapením, vůči euru platí dlouhodobě za podhodnocenou. Kdo ví, jak by švédská ekonomika obstála bez těchto manipulací. To se již nedozvíme, každopádně Švédsko bylo oceňováno za svoji nízkou nezaměstnanost. Od 2. světové války si udržovalo velmi nízkou úroveň nezaměstnanosti, ta však v první polovině 90. let během krize vystřelila k 10 %. A poté začala klesat na současných cca 7 %, před krizí zhruba 5 %.

Ovšem podezřele vzrostla míra nemocnosti i počet lidí na dávkách. Přestože, jak podotkl deník Wall Street Journal, jsou Švédové podle WHO jedním z nejzdravějších národů, žije zde největší procento lidí na invalidních dávkách (13 %). Švédsko jasně opanovalo i statistiku nemocnosti, kterou sestavuje OECD. Zlé (švédské) jazyky říkají, že lidé jsou placeni za to, aby nebyli nezaměstnaní. Zmíněný deník WSJ přidal i pikantnosti, jako třeba že 70 % členů motorkářského gangu Hells´ Angels je na dlouhodobé nemocenské (neexistuje horní limit doby výplaty). Máme tedy velmi pravděpodobně co dělat s rozsáhlou skrytou nezaměstnaností. Zde ještě poznamenejme, že zaměstnanost v soukromém sektoru je na úrovni roku 1950, to znamená tristní fakt, že soukromý sektor nevytváří nová místa. 

Co si tedy ze Švédska vzít? Vzor, jak má vláda přistupovat k ekonomice? Sotva. Přinejmenším přerozdělování i v zemi se silně protestantskou etikou učinilo ze života na dávkách cosi normálního. Morální vzor? V některých případech možná, přeci jen kvalita švédských institucí je dobrá, vyrovnanost veřejných financí je z naší perspektivy až fantaskní, nicméně to nemá co do činění se sociálním modelem. Rád věřím Švédům, že se jim v jejich zemi žije hezky, nicméně se nabízí podezřívavá štiplavá poznámka, že to samé by o své zemi řeklo před pár lety i mnoho Řeků. Každopádně by ústup v relativní hospodářské úrovni neměl být hodnocen jako úspěch.