Koptská menšina v Egyptě: původce sektářského násilí nebo oběť mocenské hry?

Přesně před měsícem, 9. října, demonstrovali egyptští křesťané koptského vyznání za větší práva a proti násilnostem vůči své komunitě. Demonstrace byla reakcí na nedávné incidenty, během nichž muslimští ultra-konzervativní fanatici vypálili několik kostelů. Koptové kritizovali Nejvyšší vojenskou radu (známou pod anglickým akronymem SCAF - Supreme Council of the Armed Forces) za to, že nedokáže stabilizovat bezpečnostní situaci v zemi, kde opakovaně dochází i k útokům proti křesťanské komunitě.

Demonstranti se shromáždili před budovou státního rozhlasu a televize známou pod názvem Maspero na břehu Nilu v centru Káhiry. Do pokojné demonstrace však nečekaně zasáhly armádní jednotky střelbou ostrou municí. Státní televize v souvislosti s tím nepravdivě informovala o zabití jednoho z vojáků a vyzvala „počestné“ občany, aby přišli armádu bránit. Několik desítek z nich výzvu vyslyšelo a zaútočilo na protestující. Armádní jednotky se pak podle očitých svědků stáhly, násilnostem mezi oběma skupinami pouze přihlížely, aby se posléze do střetů znovu zapojily.

Ačkoliv podle vyjádření generálů SCAF byla armáda napadena a jednala v sebeobraně, ve skutečnosti lze mluvit o nejkrutějším zákroku proti egyptským občanům od začátku revoluce. Oficiální verzi SCAF, podle níž byly údajné útoky proti armádním jednotkám připraveny a provedeny zahraničními agenty, vyvrací řada existujících důkazů, které mimo jiné potvrdily, že žádný z vojáků nebyl zabit. Zato armádní rétorika začíná nápadně připomínat dobře známou propagandu z Mubárakovy éry.

Koptští provokatéři?

I přesto se ozývají hlasy, které z celého incidenty obviňují Kopty a varují před jejich narůstajícími požadavky. Skutečností je, že od revoluce se hlásí o slovo a začíná jasněji a hlasitěji artikulovat své požadavky mnoho segmentů egyptské společnosti. Koptové nejsou výjimkou. Koptská komunita po desetiletí čelila různým formám diskriminace a nespravedlností. Nebylo ji umožněno stavět kostely bez administrativních průtahů a ty postavené byly často zavírány bez udání důvodů. Kritici Kopty obviňují toho, že svou náboženskou identitu příliš akcentují. Demonstrující v průvodu nesli dřevěné kříže a jiné náboženské symboly, což může egyptská konzervativní společnost považovat za provokaci. Koptové proto čelí kritickým hlasům, které tvrdí, že egyptskou společnost rozdělují.

Velká část Egypťanů se však ztotožňuje s většinou obecných požadavků, které Koptové předkládají, především s těmi, které se týkají pomalého a nejasného postupu transformace. Požadavky podobné těm koptským jsou skandovány na demonstracích různých profesních skupin a dělníků, což značně oslabuje váhu argumentu o rozvratném působení koptských demonstrantů. Ostatně i požadavky relevantní výhradně pro křesťanskou komunitu poukazují jen na potřebu řešit dlouhodobě nerovnoprávné postavení Koptů v Egyptě a nemají za cíl rozvířit v zemi nepřátelství mezi konfesemi.

Jeden krok dopředu, dva kroky zpět

Část egyptské společnosti se proto zaměřila na kritiku armády kvůli použití nepřiměřené síly v Masperu. Některá egyptská média se explicitně ptají, jestli má armáda zájem na vyvolání sektářské války a snaží se k tomu využít státních médií. Zatím totiž měly sektářské násilností povahu pouze lokálních incidentů a ani incident v Masperu k  rozsáhlejším střetům mezi muslimy a křesťany nevedl. Kritici armádního postupu proto rezolutně odmítají hovořit v souvislosti s krvavými střety v Masperu o sektářském konfliktu a naopak zdůrazňují, že se jednalo o nelegitimní akt násilí ze strany státní moci. Místo „sektářského násilí“ se tak v egyptských médiích prosadilo označení „masakr“.

V reakci na kritiku nařídil SCAF nařídil přípravu zákona, který bude kriminalizovat sektářské násilí a zmírní omezení vztahující se k výstavbě kostelů. Vláda také nařídila opravu kostelů, které byly zničeny během nedávných násilností, a otevření některých z těch, které byla úřady zavřeny bez udání důvodu. O vyšetření zákroku armádních jednotek v Masperu však generálové nemluví. SCAF odmítá přiznat odpovědnost armády za smrt demonstrantů a právo je vymáháno vojenskými soudy pouze v případě civilních demonstrantů.

Svými kroky tak SCAF udržuje v zemi bezpečnostní vakuum, které nepomáhá situaci zlepšovat, ale podtrhuje nepostradatelnost armády pro zachování stability. Stále naléhavěji se vnucuje otázka, zda armáda nastartovaný transformační proces skutečně řídí, nebo se jím pouze snaží manipulovat ve svůj vlastní prospěch.

Nataša Kubíková

Autorka je analytičkou AMO