Když jsem nastoupil do interního Ph.D. studia na Katedře ekonomie Masarykovy univerzity, byl jsem relativně v pohodě. Když jsem poslal moji diplomovou práci vedoucímu katedry s tím, že ji hodlám publikovat, a nabídl jsem mu publikaci v rámci jeho grantu, tak to zamítl. Diplomovou práci jsem publikoval v rámci vlastního grantu. Nepřišlo mi na tom nic nenormálního. Výsledkem ovšem byl „vyhazov“ ze školy. To už nenormální podle mého názoru je. Můj školitel požádal zmiňovaného vedoucího katedry, abych byl převeden do kombinovaného studia. Bylo jasné, že ten „vyhazov“ byl z osobních důvodů. Naivně jsem si ovšem myslel, že pravidla určená studijním řádem a obecné nároky kladené na disertační práce jsou víc, než strach bývalého komunisty. Mýlil jsem se.
Když jsem se jal obhajovat disertaci, tento vedoucí mi přidělil dva oponenty. Ti mi naznačili, že práce je nadějná, ale že je třeba něco poupravit. To jsem udělal, ovšem tento zmíněný vedoucí si dal pozor a připravil se na druhou malou obhajobu tím, že si přizval třetího oponenta. Měl jsem tedy nestandardně přiřazené dva interní oponenty a jednoho externího. Rozkaz zněl jasně: „Nesmí projít za žádnou cenu!“ Interní oponenti se nakonec domluvili a já neprošel. Průhledné na tom bylo hlavně to, že jsem třetí posudek externího oponenta dostal proti pravidlům všech studijních řádů na českých vysokých školách teprve tři minuty před zahájením obhajoby. Nakonec jsem podal stížnost na fakultním akademickém senátu a děkan ji zamítl. Asi dva měsíce na to se ukázalo, že tento děkan jedné z fakult Masarykovy univerzity opsal habilitační práci. Dnešní ministr školství jej sesadil, ale habilitaci mu nechal, i když je stále opsaná. Nevím, jestli tato moje zkušenost s terciálním vzdělávacím systémem v Brně někoho zvedne ze židle, ale podle mne by takové chování nemělo být bráno za normální.
