Krize evropská a (nejen) dluhová

Co se to vlastně kolem nás děje za krizi nebo jaká krize nás hrozí postihnout? Tomáš Sedláček na stránkách Hospodářských novin a IHNEDu minulý týden napsal: „Krize není evropská ani americká, ani eurová, ani dolarová, je to krize dluhová, krize z nepřiměřenosti, krize růstového kapitalismu přežrané společnosti, ve kterém se skutečným hlavolamem stalo nikoli, jak nasytit hladové, ale jak rafinovaně nasytit syté.“

Máme a budeme mít jistě více krizí najednou. Avšak když začneme u toho zeměpisu, tak krize evropská tu jistě je a hlavně to vypadá, že tu především v intenzivnější formě bude. Kdyby se eurozóna zhroutila, zasáhne to jistě celý kontinent, včetně zemí, které mají veřejné finance v relativním pořádku (patrně to silně zasáhne i Ameriku, ta se na to ale dobře připravuje).

Krizi americkou tu v tuto chvíli vysloveně nemáme. Amerika se přece jen chystá růst, a i kdyby rostla báječně, tak to krizi eura v tuto chvíli nezažehná. Podobně je zjevné, že se jedná o krizi eura a eurozóny, nikoli o krizi dolarovou. Nejde o aktuální kurzový vývoj, ale o to, že se nikdo neobává, že by došlo k rozpadu „dolarové zóny“ a že by to přineslo takové a makové katastrofální důsledky. Snížení ratingu USA jednou agenturou považuje většina mainstreamových ekonomů za omyl – bankrot USA je nesmysl. Pokud by si Amerika měla vybrat mezi tištěním dolarů a státním bankrotem, vybere si – kdyby na to přišlo – tištění dolarů.

V případě eurozóny se ale stěží může jednat především o krizi dluhovou, protože celková zadluženost eurozóny je mnohem nižší než celková zadluženost USA nebo Japonska. Rovněž Velká Británie, která má veřejné finance ve větším nepořádku než kontinentální Evropa, si půjčuje mnohem levněji než státy eurozóny. Proč? Protože má v pořádku institucionální aranžmá – ve Spojeném království existuje centrální banka jako nezpochybnitelný věřitel poslední instance.

Problém eurozóny je nedovařené a nestabilní (dovnitř i navenek) institucionálně-politické schéma. Evropská unie, respektive eurozóna stojí jednou nohou ve federaci skrze ryze federálně nastavenou instituci jménem Evropská centrální banka, jiné prvky federace (například druhá komora parlamentu) tady scházejí.

Podobně nemá eurozóna společný dluhopis, společnou daň a společné ministry financí, tedy instrumenty, kterými osvědčené měnové zóny disponují. Někdo si naopak myslí, že eurozóna potřebuje pouze disciplinační faktory, tedy možnost ze spolků vylučovat. Budiž, nemáme však ani to.

Vraťme se ale ke kořenům současné krize, k roku 2008, kdy naplno propuklo to, čemu se na Západě říká největší krize od třicátých let, tedy Velká recese.

Kdyby šlo o obyčejnou bublinu aktiv nasycenou levnými penězi, přišla by obyčejná recese, nikoli takto velký průšvih. Jaké byly příčiny krize? Na prvním místě například to, že díky jemným instrumentům dokázaly vlády a centrální banky zahlazovat obyčejné občasné recese, podobně jako betonové přehrady dají zapomenout na pětiletou i dvacetiletou vodu. Historická paměť je krátká a lidé zapomenou, že výkyvy jsou přirozené a normální. A padesátiletá či stoletá voda stojí za to.

Další příčiny: touha po světě bez rizika a sekuritizace. Složité rozkládání rizika v prostoru a čase. Pýcha bankovních matematiků – představa, že jde zařídit svět bez rizika. Opuštění zásad zdravého rozumu: šéfové bank schvalují obchody, kterým sami vůbec nerozumějí. Banky půjčují každému: nevyžadují vlastní finanční participaci úvěrovaných klientů. Další potíž: stádní myšlení – u regulátorů, v bankách, v akademické obci. Nezřízený a agresivní konkurenční boj bank, zaměřenost na krátkodobé zisky, gigantické bonusy, státní intervence na trhu s bydlením. Tohle všechno to bylo dohromady – tedy jistě nikoli krize pouze dluhová.

Podívejme se ale zpátky na Evropu. Jedině Řecko patří mezi země, které potopilo dluhové hospodaření státu. Připomeňme, že veřejné finance Irska a Španělska byly před krizí v naprostém pořádku. V obou zemích ale vznikly realitní bubliny způsobené přílivem levného kapitálu. Fiskální krize je to v okamžiku, kdy stát přebírá ručení za banky.

A ještě k té Sedláčkově krizi „nenažraného růstu“. Itálie má třeba problém nerůstu, tedy stagnace. Dluhy jsou tam deset let stejné, ale růst žádný.

Spíše než růst vládne nyní v Evropě bůžek škrtů: všude se škrtá – a nikdo neví, kdy, jak a zda vůbec ty škrty povedou k nastartování hospodářského růstu. Politika je procyklická, škrtáme v recesi, otázka je, zda vůbec umíme a někdy se naučíme proticyklicky škrtat v období rozmachu a vzestupu.

Pominu názor, že růst je dobrý jen, co se týče jídla (růst nasycených). Růst se totiž svým způsobem rovná práci: když ekonomika neroste, je méně práce.

Nejpodstatnější na celé současné krizi je krize politiky. Evropě chybějí politici s vizí, cíli a přirozeným uměním o nich lidi přesvědčit. Politici si neumějí nastavit ani krátkodobé, ani dlouhodobé cíle, poskytují jen první pomoc, a ještě špatně. Za akceleraci krize eurozóny mohou oni. Možná také proto, že spolu se Sedláčkem věří, že to je jenom dluhová krize.