Nikoliv čísla. De-meritokracie je opravdovým problémem Itálie

Práce má opravdu hodně, protože bez nějaké seriozní modernizační snahy budou jeho ekonomické reformy vykazovat maximálně jen krátkodobé účetnické výsledky bez nějakého hlubšího a trvalejšího zlepšení hospodářství a jeho základů.

Tyto základy je nutno hledat spíše v kultuře, myšlené jakožto souhrn chování, zvyků a zvyklosti, a ne jenom v ekonomických ukazatelích, které, ačkoliv důležité, jsou koneckonců jen měřitelným výsledkem právě té kultury.

Snaha nadaných...
V italských novinách vyšel velice zajímavý článek, který stojí za zmínku, protože zachycuje  výstižně hnilobu, jež již příliš dlouho pomalu ale jistě ožírá tyto základy. Profesor Marco Lanzetta je uznávaný chirurg, který v roce 1998 provedl první transplantaci ruky.

Přes jeho nepopíratelné úspěchy dostal tento mladý chirurg nedobrý nápad přihlásit se k výběrovému řízení na místo profesora italské univerzity Insubria. V zemi, kde se klade důraz na profesionalitu a kvalitu profesorů, by takový člověk asi těžko měl konkurenci a ihned by získal místo.

...a vítězství nenadaných
Bohužel Itálie zdaleka takovou zemí není a univerzitní komise si vybrala nevýrazné a ničím proslulé profesory Giorgio Pilata a Paolo Tranquilli Lealiho. Proti tomuto nepochopitelnému rozhodnutí se Lanzetta odvolal, a to ve všech správních řízení, kde to jen šlo. Soudy mu daly zapravdu a nařídily, aby se výběrové řízení konalo znovu. Což se taky stalo. Všichni výše zmínění se opět zúčastnili. Jak to dopadlo? Zcela stejně jako poprvé. A také to stejně pokračovalo. Lanzetta se odvolal, zase vyhrál, zase se výběrové řízení opakovalo a zase prohrál. Toto kolečko se opakovalo celkem 5krát, po každé se stejným výsledkem.

Meritokracie versus Demeritokracie
Pojem meritokracie není v češtině příliš rozšířený. S jeho italskou podobou, meritocrazia, se myslí v podstatě „vláda nadaných“, čili ekonomický a politický systém, který je postaven na oceňování zásluh jedinců. Ačkoliv s určitými omezeními, angloamerický systém k tomu celkově směřuje a obecně je brán jako příklad fungující meritokracie.

Pro Itálii byl naopak vytvořen opačný pojem „demeritocrazia“, čili vláda nenadaných. Je to tedy systém, kde ekonomická a politická moc není rozdělena mezi lidmi, kteří si to zaslouží podle svých snah a výsledků, nýbrž mezi lidmi, kteří jsou napojení na určité elity pevně zakotvené u moci, do kterých je v podstatě téměř nemožné se dostat. Říká se jim kasta, a je to v podstatě zcela podobný systém, jaký panuje v Indii - akorát bez ideologického a náboženského rozměru, což je možná nakonec i v určitém ohledu horší.

Kam bude Itálie směřovat dál?
Montimu se zatím podařilo sestavit vládu osob, které v daném oboru mají jisté profesní zásluhy, což je obecně velkou výhodou úřednických vlád. Pokud se mu podaří nějak donutit kastovou Itálii podobný princip cenění zásluh přijmout do společnosti, tak má šanci s Apeninským poloostrovem konečně pohnout kupředu. V opačném případě bude propad Itálie pokračovat.