Před rokem v tuhle dobu jsem nadšeným předvánočním dárcům připomněl, že pokaždé, když dáte peníze na dětský domov, zabráníte tím nějakému dítěti z dětského domova, aby se dostalo do rodiny (ať už své vlastní nebo pěstounské) nebo  mu takový přesun ztížíte. Možná dokonce přispějete k přesunu dítěte z rodiny do dětského domova. Připomněl jsem také, že dětství strávené v dětském domově znamená život v luxusu, jaký 90% českých dětí nezažije, ale také vysoké riziko, že „klient“ – až dospěje, nebude schopen mít vlastní rodinu a stane se z něj kriminálník - recidivista. Statisticky vzato, pobyt v dětském domově je srovnatelně škodlivý jako braní tvrdých drog. Shrnuto a podtrženo. Pokaždé, když přispějete na dětský domov, vytvoříte sobě krásný pocit, ale za ten krásný pocit bude někdo jiný muset zaplatit zničeným životem. (celý text najdete zde)

Jestliže posílat peníze dětským domovům je špatné, co je tedy správné? No přece podporovat ty, kdo pomáhají přesouvat děti z dětských domovů do rodin. Nebo pomáhají rodinám, aby jim děti nebyly odebírány. Jen pár příkladů:

…a seznam by mohl pokračovat desítkami dalších položek. Pokud vyžadujete něco celebritního, doporučuji Nadaci Terezy Maxové. I tam už se manažerům dětských domovů daří ukusovat část peněz původně určených pro náhradní rodiny, ale většina pořád ještě směřuje správným směrem.

Letos je to téma zvláště aktuální, protože ministerstvo vyhlásilo záměr dětské domovy úplně zrušit a a nahradit je pěstounskými rodinami. Podle očekávání se se rychle vytvořila aliance pracovníků dětských domovů a navazujících úředníků, kterým hrozí ztráta zaměstnání. Hnutí za udržení dětí v ústavech zaštítila sociálně demokratická poslankyně Alena Gajdůšková a přidaly se některé neziskovky. Například Transparency International začalo projevovat dojemnou snahu o to, aby se uprázdněné budovy nestaly předmětem spekulací (to ať tam raději děti zůstanou).

Strategie hnutí za udržení dětí v dětských domovech je jednoduchá. Oddálit změny tak dlouho, než nastoupí levicová vláda, která bude preferovat ústavy před rodinnou péčí. V tisku se tedy vyrojily desítky článků, kde „odborníci“ (v českých podmínkách je odborníkem vždy ten, kdo má na věci kariérový či finanční zájem) varují, aby se záležitost neuspěchala. A přibývá odborných seminářů, kde se kupodivu nemluví o dětech, ale o potřebě využití vynikající odbornosti zaměstnanců dětských domovů. Přirozeným nepřítelem jsou pěstounské rodiny a ti, kdo je podporují. Jsou to ony, kdo bere chleba zaměstnancům dětských domovů a s nimi spjatých úřadů a neziskovek.

Až budete obracet svou předvánoční dobročinnou stokorunku či tisícovku, zkuste si vzpomenout, že kromě byrokracie děcáků jsou tu také tišší hrdinové  - lidé, kteří otevřeli své rodiny dětem z problémových rodin. Kteří tím sami riskují rozbití vlastního života a vždy za to platí citelným snížení životní úrovně. Velmi často jsou vystaveni ponižujícímu šikanování ze strany úřadů. Nemají svoje PR agenty, na granty si sáhnou jen ve zcela výjimečných případech a Tesco pro ně nepořádá vánoční sbírky.  A zvažte, jestli by vaše peníze neměly směřovat spíš k nim, než na to, aby ty děti, které zůstaly v dětských domovech, nemusely jezdit na dovolenou do Itálie, ale na Kanárské ostrovy

Máte prostě na vybranou. Přispět na to, aby dítě z dětského domova dostalo nové rodiče (nebo se vrátilo ke svým vlastním) nebo dát peníze na to, aby v dětském domově zůstalo a mělo ještě dražší hračky a ještě značkovější oblečení. Co mu vyberete?

Související