Přispělo euro ke krizi? Nepochybně

Inflační měna umožňuje manipulaci měnovým prostředím, které  může do určité míry zamaskovat ztrátu konkurenceschopnosti (cenově), znehodnocovat dluhy, resp. skrytě zdaňovat vlastní občany či zajišťovat příjmy ze zahraničí v nepříznivých dobách. Z pohledu hospodářské politiky lze možnost takové manipulace chápat jako výhodu, ale přesto tu zůstává jedna zásadní nevýhoda a nyní jsme svědky jejích krajních důsledků. Inflační měna je inherentně spojena s dluhy, umožňuje akumulovat objem dluhů daleko za hranici jejich finanční udržitelnosti.

Důvodů pro těsný vztah inflační měny a dluhů je několik. Peníze vznikají úvěrovou emisí, není úvěrů, není inflace. Před inflací se snažíme ochránit a očekávání trvalého poklesu kupní síly peněz je zřejmou motivací k zadlužení. Dluh je oproti úsporám (zejména „pod polštářem“) ideální finanční strategií pro „normální lidi“, roste závislost subjektů na finančních zprostředkovatelích. I vládám se samozřejmě jednodušeji prodávají dluhopisy, pokud objem peněz v ekonomice neustále roste. A tím, že peníze vznikají v podstatě bez nákladů je emise úvěrů teoreticky neomezená a úrokové sazby nižší než při existenci kryté měny. Dveře nadměrnému zadlužování jsou otevřené dokořán.

Eskalace dluhů v éře nekrytých měn je jasným empirickým důkazem zmíněného vztahu inflačních měn a dluhů. Jistě, inflační měna dává i možnost dluhy „jednoduše“ splatit, zase inflačními penězi. Ale to jsme již ve světě vysokých inflačních daní, které platí celá společnost v podobě vyšších cen a nižších reálných příjmů. Tento svět nám v současnosti není zase tak vzdálen, je zde jiný reálně myslitelný způsob, jak se s většinou dluhů v eurozóně vyrovnat jinak než umořit je inflací? V každém případě to nebudou centrální banky či MMF, kdo vlády zachrání, budou to běžní občané. Zaplatí (snad) dočasným snížením životního standardu.

Stále tedy nejsme na konci celého řetězce následků dluhového průšvihu, čekáme na drtivý dopad na soukromý sektor. Pokles životního standardu může ohrozit schopnost soukromého sektoru splácet zase své vlastní dluhy. A ty dosahují v poměru k HDP v některých zemích takové výše, že vlády těchto zemí vypadají jako úzkostní šetřílci. V diskuzích o budoucnosti hospodářského uspořádání tak v tichosti čeká na vyvolání téma reformy měnového systému. Zatím má smůlu, vládne názor o údajné škodlivosti deflace a neschopnosti kryté měny obhospodařit veškeré transakce v ekonomice.

Lze si představit, že by měnová zóna s inflační měnou mohla z pohledu udržitelnosti dluhů dlouhodobě fungovat a snad i uspokojivě, pokud by účastníci projektu postavili svému dluhovému apetitu jasné bariéry, když ty přirozené s krytou měnou odstranili, a samozřejmě je nepřekračovali. Ovšem kdo si postaví bariéry, může je také bourat. Což se stalo, v kritickém okamžiku vlastních problémů jeden z motorů eurozóny politiku tvrdého vyžadování plnění kritérií hodil za hlavu. Takový mechanismus tedy zjevně nefunguje a těžko očekávat, že by se v případě harmonizace zadlužování (fiskální unie) najednou přístup evropských politiků změnil.

Inflační měna tedy dává morálnímu hazardu a dluhům zelenou, a my jsme přesvědčování o její potřebnosti, aby ekonomika vůbec mohla fungovat. Při těchto úvahách nelze nevzpomenout dvě historické zajímavosti. První pochází z filmu Ďáblova dílna, ve kterém zruční tiskaři židovského původu vyrábějí v koncentračním táboře falešné britské libry. Smysl jejich počítání vysvětluje dohlížející nacista zhruba takto: „vyrobíme jich spoustu, zaplavíme jimi Anglii a tím jejich ekonomiku zničíme.“ Dnešním newspeakem bychom prohlásili cosi o "měnové expanzi" či kvantitativním uvolňování".

 A druhá zajímavá paralela, před cca 85 lety se rozpadla na území Evropy měnová unie zvaná „Latinská“. Tehdejší společná měna? Zlato a stříbro. A důvod konce? Zase chování politiků, konkrétně „tiché“ snižování kovového obsahu. Přesto tehdejší měnová unie s krytou měnou dokázala fungovat přes 60 let, než ji politici zabili, ta současná s nekrytou měnou netrvá ani 10 let a již se hroutí. Ani tehdy, ani dnes politici nevytvořili společné měně životaschopné podmínky a přivedli ji ke krachu. Zase se historie opakuje. Mimochodem historickou kuriozitou (nebo logickou pravidelností?) je, že v roce 1908 bylo z Latinské měnové unie vyloučeno Řecko.