Mezi evropskými politiky a úředníky se v posledních měsících šíří zajímavá myšlenka poskytující na první pohled možné východisko z akutní fáze evropské dluhové krize. Evropa potřebuje najít někoho, kdo by byl schopný nabídnout finanční prostředky a nakoupit za rozumných podmínek obligace vydané buď zeměmi, které se dostaly do problémů (s případnými garancemi zbytku eurozóny), nebo přímo stabilnější částí eurozóny. Měl by to být někdo, kdo sám není pod tlakem finančních trhů kvůli vysokým deficitům a komu na přežití EU záleží.
Mohla by tímto zachráncem být Čína? Přinejmenším na první pohled se zdá, že ano. Tato ekonomika prošla první fází krize bez výrazného zpomalení a v roce 2010 opět dosáhla růstu HDP přes 10 %. Navíc má k dispozici pověstné devizové rezervy, které jsou s objemem přes 3.2 biliónu USD nejvyšší na světě, a svoji makroekonomickou nerovnováhu se snaží řešit investicemi v zahraničí prostřednictvím vlastních suverénních fondů (China Investment Corporation, CIC).
V nedávné minulosti Čína také příliš investovala do amerických obligací, což by mohlo naznačovat zájem o diverzifikaci. Čína se již ostatně v posledních letech k určitým (zatím opatrnějším) investicím do evropských obligací odhodlala. EU je navíc pro Čínu významným obchodním partnerem, v roce 2010 se na exportech čínské zboží podílely trhy EU 19.7 % procenty a na dovozech 12 %. EU tak byla největším exportním trhem a druhým největším zdrojem dovozů, takže dramatické oslabení eura vůči yuanu by na čínskou ekonomiku mohlo mít velmi neblahý vliv. Z pohledu evropských politiků se navíc zdá, že by příští světový hegemon měl mít zájem o spolupráci s vyspělým spojencem typu EU, případně by se měl snažit využít svoji ekonomickou moc a naklonit si Evropu více ve svůj prospěch. Do určité míry je v tom může utvrzovat i průběh oficiálních návštěv do Číny, které jsou většinou podstatně okázalejší a zajímavější (a přijetí státníků alespoň na první pohled vřelejší) než suchá byrokratická diplomacie v rámci EU.
Není tedy příliš velkým překvapením, že se objevují pokusy přesvědčit Čínu o nutnosti aktivně se podílet na sanaci eurozóny. Šéf EFSF Klaus Regling navštívil Peking na konci října, francouzský president Sarkozy při té příležitosti poznamenal, že „pokud se Čínané, kteří mají 60 % globálních rezerv, rozhodnou investovat do eur místo do dolarů, proč odmítat?“ Současně odmítl, že by to mohlo mít nějaký negativní dopad na nezávislost EU. O čínské peníze – ať už jako pomoc celé EMU či jako východisko z nouze pro vlastní problémy – projevili zájem i jiní. Např. Itálie pozvala v září 2011 do Říma zástupce CIC a SAFE, ve snaze přesvědčit je, aby investovali do italských obligací.
Máme tedy očekávat, že Čína se stane chrabrým rytířem, který osvobodí Evropu od aktuální dluhové krize? Či snad dokonce novodobou čínskou verzi Marshallova plánu? Domnívám se, že nikoliv. Čína sice bude pokračovat v menších nákupech evropských obligací a především ve veřejné prezentaci tohoto úsilí, zatím ale není příliš pravděpodobné, že by se rozhodla účastnit úsilí na záchranu eurozóny ve větším rozsahu. Důvodem pro tuto skepsi jsou jednak ekonomické faktory, jednak strategické důvody a dlouhodobé směřování čínské zahraniční politiky.
Pokud jde o ekonomické faktory, čínská situace je složitější než se na první pohled může zdát. Podle některých odhadů ji může příští rok hrozit zpomalení, které by v zemi s relativně slabým finančním sektorem uvyklé rychlým tempům růstu mohlo mít velmi vážné následky. Čína také v současné době čelí vyšší inflaci a rostoucí regionální i příjmové nerovnosti. Ač je čínská vláda pod výrazně menším tlakem veřejnosti a médií než vlády západní, přesto nezištně „věnovat“ v této situaci velkým objem prostředků na záchranu bohatších zemí, které současně často Čínu kritizují a neberou ohled na její vlastní zájmy, nemusí být pro čínskou veřejnost snadno stravitelné. Navíc je nabídka jiných možností, jak efektivně investovat volné prostředky, v současné době značná – proč by tedy Čína měla investovat do evropských vládních obligací nebo společných eurobondů, pokud jí EMU nenabídne skutečně výhodné podmínky? Zvláště pokud se již jednou Čína s nákupem obligací spálila?
Zajímavou otázkou jsou i preference těch, kdo o alokaci čínských prostředků rozhodují. Pokud jde o čistě ekonomická hlediska, zdá se být čím dál tím pravděpodobnější, že čínští odborníci budou ekonomická rizika a výnosnost hodnotit podobně jako američtí investoři. Např. CIC totiž v minulých dvou letech využila krize amerických finančních trhů a snažila se do CIC přetáhnout zkušené experty se vzděláním a praxí z USA. Pokud jde o politické vlivy na strategii těchto fondů a alokaci devizových rezerv, je nutné se krátce věnovat čínské dlouhodobé zahraničně-politické perspektivě.
Čínská zahraniční politika vykazuje přes společenské změny poměrně konzistentní dlouhodobé rysy, je zajímavé konfrontovat některé prvky dnešní politiky např. s politickými doporučeními z doby dynastie Ming. Čína sebe sama pokládala za kulturu unikátní a nadřazenou ostatním. Státy, které nerespektovaly čínskou kulturní nadřazenost a hodnoty, byly pokládány za barbarské a zajímaly Čínu pouze jako případná bezpečnostní hrozba. V tradičním pojetí se Čína nesnažila o další rozšiřování přímého vlivu do těchto teritorií (či dokonce na další kontinenty) vojenskými prostředky, s ohledem na předpokládanou vlastní výjimečnost a velikost s nimi nevstupovala ani do tradičních aliancí. Podstatně efektivnější bylo snažit se o to, aby potenciální nepřátelé byli dostatečně nejednotní a nebyli tak schopni udolat Čínu společným úsilím. Ideálním řešením bylo vmanipulovat „barbary“ do vzájemných konfliktů a půtek, které by jim znemožňovaly působit problémy čínskému státu. Vzdálení „barbaři“ typu Evropanů byli dříve z tohoto pohledu velmi nezajímaví. Čínská „reálpolitika“ se také typicky vyhýbala eskalaci situací do formy konfliktů, typičtější bylo postupné a dlouhodobé budování strategické výhody tak, aby řešení výhodné pro Čínu bylo nakonec tím zbývajícím možným.
Co takové pojetí zahraniční politiky znamená pro současnost a pro vztahy s EU? Prvním důsledkem vlastního zdůrazňování národní kultury a nedůvěry k různým typům aliancí je skutečnost, která je pro evropské politiky a veřejné mínění často překvapivá, ač se s ní do určité míry setkávají např. i v americkém pojetí zahraniční politiky. EU je z tohoto pohledu nepříliš důvěryhodnou a potenciálně nestabilní strukturou, protože není ani národním státem ani federací s jednotným vedením a vládou (jako byl např. SSSR). Rozpad EU/EMU by pro Čínu mohl být krátkodobou ekonomickou nepříjemností, ale v zásadě by se nejednalo o nic překvapivého.
Čínské veřejné i odborné mínění se tak má tendence na EU dívat spíše s despektem a EU není pokládána za skutečného hráče na poli mezinárodní politiky. Proto se Čína více věnuje bilaterálním vztahů s Německem či Francií, než rozvoji vztahů s EU. Proto taky není možné očekávat přílišné nadšení pro projekt obligací, který by garantovala EU/EMU či evropské země společně. Z pohledu Číny by takové garance neměly velkou váhu. Pokud by se tedy Čína měla výrazněji zapojit, spíše by to byly investice do obligací jednotlivých států nebo investice do reálných aktiv v rámci privatizačních programů.
Druhým důsledkem tohoto přístupu je relativní strategická nevýznamnost Evropy jako takové (tedy i Německa, Francie a dalších zemí) ze současného čínského pohledu. Evropské země by se staly zajímavými pouze, pokud by byly schopny hrát roli protiváhy jiným „barbarům“, kteří by ohrožovali bezpečnost Číny. Tento scénář zatím není reálný – akutní hrozba tohoto typu v současné době není a i pokud by byla, evropské země tuto roli hrát nebudou a ani toho nejsou schopné a nákup jejich obligací na tom nic nezmění. Současná krize a ukázka ekonomické slabosti navíc snížila vážnost a atraktivitu západního světa jako takového, což spíše dále podpoří vědomí čínské výlučnosti a sníží zájem o spolupráci s Evropou.
Výsledek je prostý – z geopolitického pohledu není EU pro Čínu příliš zajímavá a Čína nemá kromě cenové konkurenceschopnosti vlastního exportu do Evropy a případných šancí získat zajímavá aktiva ve výprodeji evropských firem (Volvo) či při privatizaci státního majetku motivaci výrazněji se řešení evropských problémů věnovat. Z tohoto důvodu očekávám, že se sice o čínské roli bude dále mluvit, čínské firmy se budou dále pokoušet o akvizice v Evropě, čínská vláda či CIC občas přikoupí obligace dalších evropských zemí (zejména potom obligace, u kterých nehrozí velké ztráty), ale Čína nebude ochotna hrát roli zachránce Evropy. Návrhy podobného typu se budou z čínské strany setkávat s lehce povýšenou lhostejností. Evropští politici by si měli uvědomit, že žádná snadné a levní řešení není na cestě a že je nutné skutečně EU a EMU podstatně zreformovat.
