Půjčit, či nepůjčit?

Sebejistá tvrzení o tom, že na českou ekonomiku, potažmo vládní finance půjčka nebude mít žádný dopad, jsou trochu zavádějící. Devizové rezervy nejsou hotovost v trezoru ČNB, to jsou především dluhopisy. A dluhopisy, jak víme, mají nějaký výnos. O část výnosu z devizových rezerv tak ČNB v případě půjčky logicky přijde. O úrokové sazbě na onu půjčky mnoho nevíme, nicméně případný ušlý zisk bude ČNB kompenzován ministerstvem financí. A co by taková operace znamenala pro vládní deficit a dluh je zřejmé.

Půjčka ani nemůže být bez rizika. Pokud půjdou peníze některé z evropských vlád a ta bude v situaci, kdy bude v ruce převalovat sto euro a přemítat, zda je poslat MMF jako splátku za úvěr nebo zda je vyplatí důchodcům nebo svým zaměstnancům, jak se asi rozhodne? Tato půjčka nemůže být bezriziková, riziko selhání protistrany tu je vždy a nelze nad tím zavírat oči, obzvláště v této době. Všechno je pomíjivé, i bezrizikovost půjček MMF a vládám. Vždyť do současné krize byly vládní dluhopisy považovány za nejbezpečnější investici.

Obhájci půjčky také argumentují, že česká ekonomika je závislá na zahraniční poptávce a problémy zahraničí by nemělo Česko ignorovat. Rozumný postoj, i když poněkud podceňuje schopnost aktérů se přeorientovat na jiné trhy a výroby, což je také otázka flexibility trhů. Ovšem v neposlední řadě nelze nebrat v potaz, zda „vytloukání dluhu dluhem“ je způsob řešení problémů našich „odběratelů“, který je smysluplný. Půjčkou kupujeme čas na řešení dluhových problémů, kde je záruka, že bude využit? Bohužel není.