Václave Havle, byl jste pravdoláskař!

Byl jste opravdový pravdoláskař a já jsem za to rád. Když jsem poprvé před mnoha lety slyšel, že by nějaká pravda a láska měly zvítězit na nějakou lží a nenávistí, tak jsem tomu nerozuměl. Usmíval jsem se potutelně a uvědoměle věřil v sebe a svůj rozum. Dnes se Vám chci vyznat ze svého hlubokého omylu. Dnes, tedy v den, kdy už mé vyznání přichází pozdě.

Pravda

Václave Havle, Vy jste mi ukázal, jaký je rozdíl mezi tím „mít pravdu“ a „žít v pravdě“. Dlouho jsem si myslel, že díky svému vzdělání a svým vědomostem mám v mnoha věcech pravdu. A já ji opravdu měl. Pořád mi ale nedocházelo, jak daleko od ní ve skutečnosti jsem, když jsem pouze její majitel . Neuměl jsem v pravdě žít. Neuměl jsem přijmout patřičnou odpovědnost a vůli k činu. To Vy jste vždycky dokázal a tím nám byl velkým vzorem. Odpovědnost a vůle k činu jsou nutnými předpoklady pro život v pravdě. To není klišé, to není bonmot. To je Váš nesmazatelný odkaz mně osobně i nám všem. Díky Vašemu příkladu jsem poznal dvě zásadní věci: 1) pravdu nestačí mít, je třeba v ní žít 2) jde to.

Láska

Václave Havle, nenávidět je tak lehké a milovat tak těžké a Vy jste si vždy volil tu těžší cestu. V době, kdy jste mohl snadno pustit uzdu nenávisti a vybít patřičný osobní i kolektivní hněv, tak jste prohlásil, že nechcete špinit čistou tvář revoluce. Ukázal jste, že chcete být lepší než ti před Vámi. A já se ptám, kdo z nás to dokáže? Vaše slova byla a jsou v našich myslích čirou utopií, ovšem utopií, kterou jste dennodenně uváděl v život a rušil tím její utopickou podstatu. Vy jste byl jedním z těch velkých lidí, jejichž utopická slova umírala v živé skutečnosti a měnila se na praktické činy. Neříkám, že láska zvítězila nad nenávistí. Říkám, že Vy jste dokázal, že může vítězit, když budeme chtít a když budeme konat.

Tak si Vás budu navždy pamatovat – jako autentického pravdoláskaře.

Sbohem Václave Havle!