Proč je důležité míti Havla

Je nesmírně důležité – a Češi na to mohou být pyšní –, že první hlavou státu po pádu komunistické totality se stal člověk, který vždy říkal a dělal to, co si myslel, a neříkal různé věci v různých prostředích a pro různé uši.

Havel tedy symbolizuje (a je důležité, že po listopadu 1989 symbolizoval) mravní integritu (tento výraz běžný v americké angličtině se u nás moc nepoužívá). Sám Havel by řekl, že za svoje slova a jednání musí člověk ručit.

Není to samozřejmost: postkomunistické země běžně měly a mají za hlavy státu různé bývalé komunistické aparátčíky. Mnozí z nich sice reprezentovali intelektuální elitu společnosti (z hlediska vzdělanosti), ale pouze elegantně a s lehkostí a jaksi „prakticky“ (člověk se přece „musí“ chovat prakticky a pragmaticky) převlékli kabát. Havel se prakticky, pragmaticky a obchodně chovat prostě nedokáže.

Na Václavu Havlovi zbožňuji mimo jiné to, že je legrační. Je s ním veselo a umí si hlavně pořád dělat sám ze sebe legraci, což je něco poněkud jiného než být k smíchu. Když jsem ho viděl poprvé v životě – na zkoušce skupiny Plastic People, tuším v roce 1984 –, pokoušel se zapnout walkman, ale vůbec mu to nešlo, přitom se ještě zamotal do různých šňůr a nakonec mu všechno popadalo. Už tehdy jsem samozřejmě věděl, kdo to je Václav Havel, ale do té chvíle mi nebylo známo, že má přirozený dar komična. Zdůrazňuji tuto dimenzi jeho osobnosti především proto, že kdo Václava Havla osobně nezná, může mu někdy připadat příliš vážný. Od té doby, co je v politice, jsou jeho veřejné projevy a rozhovory většinou smrtelně vážné.

Faktem je, že dokumentární filmy o Havlovi, které se v poslední době natočily (Občan Havel, a především Václav Havel jede na dovolenou a Václav Havel přikuluje), do tohoto rozměru jeho osobnosti dávají nahlédnout skvěle.

Zdá se mi na Havlovi důležitá také silně vyvinutá sebeironie, dokáže se pořád smát sám sobě a tento rys je v české politice – a koneckonců v politice vůbec – velmi vzácný. Zvláštní na jeho osobnosti je, že to vypadá, jako by měl oproti nám normálním pozemšťanům pořád zapnutou ještě jednu rovinu sebereflexe navíc. Viz jeho výrok „jsa u moci, jsem sám sobě podezřelý“.

Havel je mistr absurdního divadla a má pro absurditu cit. Troufám si však tvrdit, že to není jakási abstraktní intelektuální konstrukce. Je to do značné míry i tím, že tato země odnepaměti absurditou a tragikomičností (kombinací osudově vážného a směšného) překypuje více než státy a krajiny jiné. V tomto ohledu je Havel dokonce realistický a dokonce národní (v poctivém slova smyslu – kritici prominou) autor, protože si toho všímá a na vlastní kůži to zažívá (a možná to do určité míry jako hromosvod přitahuje). Ty historky jsou známé: estébákovi, který ho hlídá, je zima a neodmítne nabídnutý čaj, Havel jezdí mercedesem pro dělnice, které se včas nedostavily na směnu do pivovaru, stopař půjčí autorovi kazetu s Audiencí. A podobných příběhů jsou prostě tisíce. Koneckonců celý Havlův osud je zcela absurdní a v žádné blízké či sousední zemi nic tomu podobného nenalezneme.

Další podstatná věc je rozpětí toho, v čem Havel dosáhl profesionální a světové úrovně. Světoznámým a úspěšným dramatikem se stal už v 60. letech, bez podpory slavného či disidentského či politického příběhu. Jeho eseje (především Moc bezmocných, ale esejí je svým způsobem i dopis Husákovi) kromě svého odvážného mravního apelu svědčí o tom, že je brilantní politolog a přesný analytik a nepotřebuje na to Oxford. A pak se tento politický analytik, umělec a kritik vyprahlé partajní politiky sám politikem stane.

To souvisí s další věcí. Havel je totiž celoživotní outsider, který se posléze stává placeným profesionálem. K divadlu se dostal jako kulisák, politologii nestudoval, ale stal se brilantním esejistou, na rozdíl od moderních hvězd globální politologie (Fukuyama, Zakaria apod.) nemá žádné klasické vzdělání, ani Harvard, ani Oxford nebo Sorbonnu. Ve svých hrách sice modifikuje hojně Fausta i Shakespeara, zná antické autory a základy filozofie a v Dopisech Olze (v kriminále byl klid na čtení) cituje Levinase, svým způsobem Havel ale není žádný klasický vzdělanec a moc toho podle mne vlastně nepřečte, s čímž snad souvisí to, že měl mnoho jiného na práci.

Václav Havel je dramatik. Nejen jako umělec. Je dramatik jako vůdce a moderátor disentu, jako politik, zkrátka jako veřejná osoba. Neustále a rád inscenuje situace, scény a aranžmá, a to do posledního detailu. Není příznivcem improvizace.

I jako činný politik dokázal Václav Havel vyslovit pár myšlenek, které tu s námi dlouho zůstanou. Vezměme téma občanské společnosti, kterou celý život usilovně prosazuje.

V rudolfinském projevu pravil, že „vláda je slabá tam, kde má být silná, a silná tam, kde má být slabá“. Neplatí to náhodou pořád? Možná stojí za to zmínit, že Havel třeba jako jeden z mála zdůrazňuje otázku důležitosti toho, že věci někde začínají a někde končí. Evropská unie nemůže být všude a musí také někde končit a Rusko do ní svým osudem a polohou přirozeně nepatří. Stojí snad za připomenutí i Havlův eurofederalismus, jehož architekturu v některých svých projevech vcelku podrobně rozebral či spíše narýsoval.

Havlovo nejvlastnější téma je identita. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl o tom, jak přijal Michaela Jacksona a ptal se ho, zda se ještě cítí jako on sám, když si mnohokrát nechal vyměnit krev, zda je muž, nebo žena, černoch, nebo běloch, když si nechal vybělit pleť, a jestli je dospělý člověk, nebo dítě. To musel tedy pan Jackson koukat.

Ač není pan Václav žádný praktikující příslušník nějaké církve, je mu hluboce vlastní pokora. Je ale i člověkem, který o pokoře mluví: zdůrazňuje, jak je dnes pokora zapomenutá. U všech těch technokratů, počtářů, racionalistů a bohorovných vědců.

Václav Havel je rovněž člověk nesmírně zdvořilý, což z politiky a společnosti vůbec úplně vymizelo. Chová se slušně, nemluví sprostě, a když je o něčem přesvědčen, řekne zásadně: já se domnívám, zdá se mi, soudím, že, myslím si. Navíc není v tomto rozdíl mezi Havlem soukromým a Havlem veřejným. Člověk si kdysi říkal, že tohle je součást jakéhosi západního společenského standardu, ke kterému se snad zase jednou vrátíme. Jenže dneska takhle mluví snad ještě méně lidí než za komunismu.

Celý život je Havel neúnavným organizátorem a moderátorem. Propojuje lidi, dává je dohromady, moderuje diskuse, pečlivě naslouchá a poslouchá, nezacpává si uši jako mnozí. A debatu nakonec dokáže shrnout v resumé zachycující to podstatné.

Havel je též člověk až úzkostlivě zodpovědný. Kdykoli měl jako prezident někoho někam jmenovat či poslat, vždy to velmi zdlouhavě probíral prakticky s každým, s kým to probírat mohl. Ale takový byl Havel vždycky. Kdykoli se pod něco podepsal a do něčeho vstoupil, bral to nesmírně odpovědně a vážně.

Už ale končím, dalo by se psát ještě dlouho: o jeho jazyce, efektu opakování a desítkách dalších věcí. Na závěr ještě maličkost. Je to Havlův zájem o lidi a kulturu stojící sociálně na okraji společnosti, kde je schopen rozpoznat sílu, naléhavost a autenticitu. Proti celebritám Havel nic nemá (to by nebyl absurdní dramatik), troufám si ale tvrdit, že okrajovou a autentickou kulturu má raději a celý život jí pomáhal. To není u člověka jeho postavení nic běžného.

…

A nyní dvě aktuality. Mám samozřejmě velkou radost z toho, jak vážně Češi vzali smrt Václava Havla, jak stojí na náměstích, zapalují svíčky, zpívají a podepisují kondolenční listiny a vůbec je jim to líto.

Jak to kontrastuje s totálním nezájmem české veřejnosti o Havlův film Odcházení, který lidé úplně ignorovali. Myslím, že Havel – přestože o tom nemluvil – to velmi těžce nesl. Kdyby lidé na jeho film šli a prohlásili ho za nepovedený, snášel by to mnohem lépe než totální ignoranci projektu, kterému zasvětil rok a půl života.

Jak to kontrastuje s dosti nechutnými články, které o Havlovi vycházely v době premiéry filmu i v době kolem oslavy 75. narozenin. Všimněme si, jak se nyní nad Havlovým odchodem upřímně dojímají i ti, kteří ho ještě před pár týdny či měsíci pomlouvali a vysmívali se všem „pravdoláskařům“. Spolu s Jiřinou Šiklovou sdílím potřebu Václava Havla „hájit před těmi, kteří ho dvacet let pomlouvali a nyní se na něho budou odvolávat a budou ho velebit“ (dnešní MF Dnes).

Je smutné, že v Česku musí člověk umřít, aby si ho lidé začali vážit, aby si uvědomili, jakou osobnost ztratili. Zdá se mi, že tato vlastnost českého národa (i ty vlny sentimentálního vzepjetí) nejsou úplně normální.

Zvláštní je taktéž to, jak si ve veršované formě všiml básník a diplomat Tomáš Kafka, jak spousta Čechů v rámci různých veřejných vyjádření litují především sebe sama.

…

Další věc: speciální zákon o Havlovi, zákon jako památník. Ano, když už máme zákon o tom, jak se zasloužili o stát Masaryk a Beneš, tak snad budiž… Na druhou stranu nevím, jestli by si speciální zákon o své osobě a vůbec o jakékoli osobě přál Václav Havel. Zákony přece mají být obecné, vláda práva, o kterou jde především, má být neosobní, to je základ právního a liberálního státu.

…

Za velmi vydařený považuji text Jana Lipolda, zvláště pak větu, že „osud Václava Havla vyrostl z jeho vlastních pochyb o sobě samém“.

Vzpomínky osobností:

 Jiřina Šiklová: Ta zvláštní úzkost v hlase

Milan Uhde: Za svůj program nasazoval zdraví i život

Nekrolog Jiřího Leschtiny: Odešel Václav Havel, muž, který bojoval, aby pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí

Petr Pithart: Praktický idealista

Osobnosti o Havlovi: Dalajlama: Svět ztratil skvělého státníka 

Dominik Duka: Mému příteli V.H.

Ondřej Trojan: Drahý pane prezidente, milý Václave

Tomáš Sedláček: Přijďte se rozloučit s Václavem Havlem

Jiří Černý: Spřízněni rockovou hudbou

Čtenáři o Havlovi: Ukázal, jak být dobrým prezidentem

Jan Ruml: Životní úvratě a závazek pro ty, kdo žijí

Adam Michnik: Jako rána do obličeje dveřmi v průvanu

Jindřich Šídlo: Tento národ nezměním. Jsem ochoten sloužit, dokud budu schopen, říkal Havel