Máme za sebou tři dny velkého smutku, první státní pohřeb v novodobé historii, dojemný smuteční průvod a zapalování svíček na Václavském náměstí. Přesto ale stále nedokážu truchlit. Nedokážu truchlit, přestože pro mne Václav Havel byl nejvýznamnější českou postavou za posledních 60 let, přestože pro mne byl vždy idealistickým umělcem na trůně a přestože si nedokážu představit jinou osobnost veřejného života, jejíž úmrtí by mě tak zasáhlo.

Navíc mám opravdu rád a rád dělám různá gesta, takže zapalování svíček, hromadné rozeznění zvonů nebo tisíce lidí překračujících Karlův most ve smutečním průvodu by na mě mělo silně zapůsobit. Ale to truchlení pořád ne a ne přijít, i když se o to snažím. Chtěl bych napsat šíleně dojemný a smutný nekrolog, jako to již udělali jiní, ale nejde to.

Nejde to, protože cokoli si o panu prezidentovi přečtu, poslechnu nebo zhlédnu, mi do tváře vhání upřímný úsměv, a ne slzy (zkuste si napsat smutný nekrolog či složit rekviem s úsměvem na tváři). Mám jednoduše radost z toho, že právě Václav Havel vedl naši zemi. Člověk, který byl dlouhá léta špehován a vězněn, a přesto dokázal nabídnout pomocnou ruku estébákům, když sjeli při jeho sledování do příkopu. Člověk, který nakonec stejně pozval Klause do Reduty na setkání s Clintonem, přestože nemusel a rozhodně nechtěl svému „hulvátskému“ (použiju-li slova Václava Havla) rivalovi dělat takovou radost. Člověk, který přes svůj komický přízvuk dokázal dojmout a roztleskat americký kongres na více než hodinu. Člověk, který se jako jeden z mála disidentů nebál přijmout zodpovědnost a pokusit se proměnit strnulou českou společnost a nezůstat tak jen jejím kritikem. Člověk, díky kterému svět zná a respektuje naši malou zemi…

Takových vět bych mohl napsat stovky a snažit se dojmout sebe i vás. Já už jsem ale radostí dojat dost. Jsem dojat tím, že idealista, který věřil v pravdu a lásku, dokázal vyvést naši zemi z tyranie a stát se jejím novým vůdcem. Václav Havel dokázal změnit svůj národ a navrátit mu jeho velikost před světem i jím samotným. Když myslím na tohle, tak nedokážu smutnit. Můžu se jen hezky usmívat faktu, že pravda a láska může někdy skutečně zvítězit nad lží a nenávistí.

Sbohem, pane prezidente!

Děkuji Vám za to, že i ve chvíli, kdy odcházíte, ve mně převládá radost z toho, co jste pro nás i naši zemi udělal.