Je večer, pátek 23. prosince, a já se řítím z Prahy „domů“ do Karviné na Vánoce. Sedím si ve vlaku s úsměvem na rtu a přemýšlím nad tím, jak krásné a šťastné období svého života právě prožívám. A tak se vlastně domů docela těším a jen se směju nedávno vyšlé tabulce kvality života v jednotlivých českých městech, kterou Karviná statečně uzavírá. Těším se totiž na rázovité lidi, kteří se nebojí věci říct přímo a jasně. Poměrně vzácná vlastnost v dnešní a vlastně i jakékoli jiné době.

Ještě tentýž večer se ale můj index štěstí dočasně propadá. Stačí pár minut doma a několik hodin s různými kamarády i nekamarády z mého mládí. Rychle zjišťuji, že ona ta zdejší přímost a upřímnost má také své meze. Nejprve sice všichni projevují o mou osobu velký zájem, ale když upřímně na otázku „Jak se máš?“ odpovím „Mám se skvěle, všechno se daří.“, začínám cítit menší změny v okolní atmosféře. Když se navíc radostně trochu rozpovídám, tak to již nejsou jen menší změny a u některých lidí pozoruju jasné známky nasranosti a zaťaté pěsti. Být šťastný a k tomu ještě nedej bože úspěšný se jeví jako poměrně velký problém. Své tupé úsměvy a idealistické kecy tedy postupně omezuji a stahuju svou radost do ústraní, abych mohl naslouchat ostatním.

Pomalu, slovo za slovem, se začínají rozbíhat příběhy jiných řečníků. Příběhy, které jsou interpretovány za pomoci křivdy, smutku a vzteku. Tyto příběhy se s nesouhlasnými pohledy nesetkávají a jsou poctivě a do jisté míry „radostně“ vyslechnuty.

Když to tak poslouchám, napadá mne spousta mých vlastních neskutečně tragických příběhů, kterými bych jistě mohl zabodovat. Tentokrát ale nechci fňukat, nenechám se strhnout davem, za což je ale potřeba zaplatit daň. Jde o takzvanou daň ze štěstí a úspěchu. Navíc je to daň silně progresivní a moje letošní sazba je proto nemalá. Jako u každé daně, je ale potřeba svůj příjem štěstí přiznat a pak se nechat nějakým schopným výběrčím daně „obrat“. Zvláštní, jak rychlý a efektivní proces tohle může být, stačí pár nasraných blízkých a je to. Berňák se má zjevně ještě co učit.

Tak to vidíte, přijel jsem plný radosti a teď tady už zase fňukám! Už toho bylo dost…

Moji milí Karviňáci, přestaňme se pořád jen opíjet tím, jak hořký je tady život. Pro začátek už ***** nechme toho bulení, snižme daň ze štěstí a třeba se pak i ten zdejší vzduch trochu vyčistí. Je čas se odlepit ode dna té pitomé tabulky kvality života!