Nejisté vyhlídky: Asadův režim mezi vnitřní opozicí a hrozbou vnější intervence

Pozorovatelé pod dohledem 

Vzhledem k dosavadnímu neúspěchu mezinárodních sankcí převzala v loňském prosinci iniciativu Liga arabských států, podle jejíhož plánu měl Bašár Asad stáhnout ozbrojence z ulic, propustit vězněné demonstranty, povolit mezinárodním pozorovatelům vstup do země a zahájit rozhovory s opozicí. Liga do země následně vyslala pozorovatelskou misi, ale kritici tvrdí, že podléhá státnímu dohledu. Damašek naopak trvá na tom, že vojenské doprovody vyslance míru nemanipulují, ale chrání. Podle syrské opozice však pozorovatelé nemohou situaci reálně vyhodnotit. Bývalí členové monitorovacího týmu misi kritizují jako frašku, kterou chce prezident Asad získat čas. Část syrské opozice proto žádá, aby Liga svou misi stáhla a předala celou záležitost OSN.

Nejednotná opozice

Hlavními reprezentanty syrské opozice jsou Národní koordinační výbor pro demokratickou změnu (NKVDZ), působící v zemi, Syrská národní rada (SNR), vedená především exilovými vůdci, Svobodná syrská armáda složena z ozbrojených dezertérů a menší skupiny aktivistů. NKVDZ obhajuje dialog s režimem a upřednostňuje postupné reformy, v jejichž rámci by došlo k předání moci. Aktivistům je bližší SNR, která chce Asadův režim svrhnout, odmítá ale násilné protesty a zahraniční intervenci. Radikálnější skupiny podporují Svobodnou syrskou armádu a nezávislé skupiny a neorganizovaní odpůrci režimu volají po vytvoření bezletové zóny a zahraniční intervenci.

Opozice je nejednotná jak v otázce preferovaného řešení, tak v míře zapojení do bojů proti Asadovým vojákům. Tento stav je logickým důsledkem represivní politiky režimu Bašára Asada a jeho otce v uplynulých padesáti letech a překonat jej nebude snadné.

Od protestů k občanské válce, od války k zahraniční intervenci?

Situace se postupně stává nepřehlednou. Kromě Svobodné syrské armády, která buduje ozbrojené prapory a brigády v Turecku, se vyzbrojují také neorganizovaní aktivisté. Zbraně získávají pravděpodobně ilegálně z Libanonu. V alavitských čtvrtích se formují ozbrojené oddíly domobrany proti demonstrantům. Pro opoziční představitelé se naopak stává prioritou snaha zabránit občanské válce v případě, že by Asadův režim padl.

Ozbrojené boje by se v každém případě staly reálnějšími v případě zahraniční intervence. Vojenský zásah by nahrál vládní propagandě, že krizi v zemi způsobili zahraniční agenti. Snad proto se proti ní v první vzájemné dohodě o sjednocení proti Asadovi z 31. prosince 2011 překvapivě sjednotily SNR a NKVDZ. Další opoziční skupiny se však k dokumentu staví skepticky a citlivě vnímají volání protestujících v ulicích po vnějším zásahu.

Arabské lize postupně dochází trpělivost. Podle vyjádření katarského vládce, šejcha Hamáda bin Chalífa al-Tháního, bývalého šéfa Ligy Amra Músy i současného předsedy Nabíla al-Arábího arabští lídři zvažují intervenci vojsk arabských států do Sýrie. Tomu nahrává fakt, že SNR a NKVDZ nedefinovaly intervenci vojsk arabských států jako nežádoucí zahraniční misi. Na druhou stranu představitelé syrského odporu nevěří, že Liga má dostatek schopností, vojenských prostředků a vůle k tomu, aby Asada dotlačila k rezignaci.

Perspektivy demokratizace na pozadí mocenské hry

Za iniciativou Arabské ligy lze hledat především obavy států Perského zálivu z narůstajícího vlivu Iránu v regionu a snahu o jeho vyvažování. Sýrii proto hrozí, že se stane bojištěm o rozdělení sfér vlivu mezi Západem, Tureckem, Iránem a státy Zálivu.

USA a státy EU zatím zájem vojensky zasáhnout nejeví a přenechávají prostor diplomatickým aktivitám pod taktovkou OSN. Turecko se staví do role nového regionálního hegemona a v případě vojenské intervence bude pravděpodobně usilovat o roli zprostředkovatele a mírotvůrce ve prospěch protirežimního hnutí. Vládci zemí Perského zálivu, kteří zatím preferovali celonárodní dialog mezi vládou a opozicí, ale nebudou chtít riskovat další demokratickou zemi v regionu. Půjde jim především o podporu sunitské většiny v zemi proti vládnoucím Alavitům a o přerušení syrských vazeb na konkurenční Írán.

Pokud se o svržení Asadova režimu zaslouží externí aktéři, budou v zemi prosazovat svou vlastní agendu, což může prodemokratické hnutí oslabit. Těžko si lze však představit, že by stabilitu mohla přinést porážka opozice a demokratických aktivistů. V horizontu několika měsíců tak budeme pravděpodobně svědky pádu Asadova režimu, svobodná a demokratická Sýrie však zatím zůstává v nedohlednu.

Nataša Kubíková

Autorka je analytičkou AMO