Mistři už jsou v Davosu a školné

Tomáš Kafka mi dnes poslal veršovánku:

Mistři už jsou v Davosu
my jsme doma v chaosu
jen ať si v tom Davosu
daj i za nás do nosu

Ale teď vážně. Jakýmsi symbolem neklidné a nejisté doby se mi jeví to, že setkání v Davosu okupuje titulní stránky světových médií mnohem méně, než jsme byli dříve zvyklí.

Davos a jeho „glamour“ by se hodily spíše k době, kdy to vypadalo, že celosvětovou ekonomiku čekají zářné zítřky. Kromě toho si leckdo uvědomuje, že většina hvězdných účastníků – od investičních bankéřů po politiky – nese svůj významný díl odpovědnosti za současný stav světa i Evropy.

Pozoruhodné je, že se letos nedostaví „vysoká delegace“, prý proto, že kongres zasahuje do čínských novoročních svátků.

Zdá se mi docela zajímavé, že vyhlídky svých vlastních firem vidí korporátní šéfové mnohem optimističtěji než vyhlídky světové, natožpak evropské ekonomiky. Taktéž je dobré, že mnozí velcí manažeři tvrdí, že se se zvýšenou nepředvídatelností a volatilitou světa už naučili žít.

Jaká asi budou nejžhavější témata davoského setkání? To je zjevné – budou to ta aktuální. Jako například to, co následuje v dnešním auditu.

Začněme Barackem Obamou, který ve svém výročním projevu o stavu unie navrhl vyšší zdanění bohatých. To, že se v USA oslabuje střední třída, je statisticky doložený fakt. Do jaké míry hrozí tento vývoj zasáhnout zbytek vyspělého světa?

Stěžejním tématem Davosu bude samozřejmě krize eurozóny. Mezinárodní měnový fond varoval před oslabením celosvětového růstu, který ohrožuje především krize suverénních dluhů v Evropě. Eurozóně věští MMF recesi půl procenta. Celkový, globální růst ale zase tak špatný není – 3,25 procenta, to opravdu není globální krize.

Důležité jsou dvě věci. Šéfka MMF Christine Lagardeová vyzývá Evropu ke zdvojení úvěrové kapacity záchranných valů na jeden bilion eur, nejlépe asi zdvojením dočasného (EFSF) a provizorního (ESM) záchranného valu.
Potíž je v tom, že německá vládní koalice s tím nesouhlasí, resp. o tom nechce ani slyšet.

Další středobod konfliktu mezi MMF a evropskými institucemi se rýsuje v tom, že MMF žádá Evropskou centrální banku (a další světové centrální banky), aby také ony – nejen soukromí věřitelé – odepsaly část hodnoty řeckých dluhopisů, které mají ve svých bilancích. Informuje o tom deník Financial Times. ECB to ovšem razantně odmítá.

…

Do včerejšího Radiožurnálu jsem napsal o školném toto:

Studentské a akademické protesty proti školské reformě mne naplňují smíšenými pocity. Tedy doslova smíšenými pocity, protože výraz „smíšený pocit“ je takový eufemismus pro špatný pocit či dojem.

Zaprvé jsem upřímně rád, že jsou studenti a mladí lidé aktivní, že chtějí být slyšet, že mají názor, že se nechtějí nechat odbýt. To je vždycky lepší a z hlediska společenského zdraví prospěšnější než studentstvo netečné a mdlé, na kterém se dají třísky štípat.

Zadruhé se nedivím, že jsou studenti proti ministru školství Dobešovi, který se jeví opravdu jako dosti popletený a neschopný ministr, bylo by lepší, kdyby reformu školství předkládal někdo důvěryhodnější.

Taktéž je jistě dobré, že studenti poukazují na to, že se na vysokých školách a ministerstvu špatně hospodaří, plýtvá či snad možná leccos tuneluje, i když by bylo asi lepší, aby pokud možno přišli s konkrétními příklady a vůbec třeba založili nejrůznější iniciativy, které to budou sledovat.

To, co ale v tomto ohledu platí pro studenty, neplatí už pro akademiky. Ty podezírám, že budou vždy proti jakékoli změně a budou chtít zachovat status quo.

Na druhé straně se mi nelíbí, že se studenti bouří – pokud se nemýlím – především proti školnému. Nepůjdeme teď do detailů, i když si myslím, že původní návrh předložený NERV byl lepší. Obávám se totiž, že by studenti byli vždy proti školnému.

Je přitom divné, že školné tolik vadí současným studentům, kterých se vůbec nebude týkat. Když už má někdo jakýsi pomyslný nárok na to, aby se mu školné nelíbilo, pak jsou to studenti budoucí, případně jejich rodiče.

Zadruhé je školné či finanční participace na studiu – tak, jak je navržena – skromná, zdá se proto, že studentům jde o princip: školné jim prostě vadí jako takové.

Na školném, které má být doprovozeno státem podporovanou možností si na studium půjčit a výhodně rozložit kalendář splátek, není nic nesociálního.

Školné neexistuje proto, aby si studium dětí mohly dovolit pouze rodiny, které na to mají, ale právě proto, aby si ho mohli dovolit i ti, jejichž rodiny se nacházejí v obtížné sociální situaci. Je doloženo – a pochopitelně se to netýká pouze České republiky – že ti, kteří dokončí vysokoškolské vzdělání, dosáhnou v životě na daleko vyšší příjmy než ti, kteří mají nižší vzdělání. Proč by jejich vysoké příjmy v budoucnu mělo sponzorovat dělnictvo, které si o takových příjmech bude muset nechat jenom snít?

Další věc je, že současný systém negarantuje tzv. sociální prostupnost, což je opak vaší sociální – dříve by se asi řeklo třídní – předurčenosti. Na vysoké školy se dostávají zpravidla jen děti vysokoškoláků. Školné přináší naději, že se systém více otevře všem.