Co jsme vlastně prostřednictvím své vlády odmítli? Navrhovaná smlouva „Treaty on stability, coordination and governance in the economic and monetary union“ je na evropské poměry vcelku krátký a srozumitelný text. Jejím jádrem je snaha zavést striktnějších limitů pro deficitní hospodaření (strukturální schodek rozpočtu na úrovni 0,5% HDP) a více automatických (a v porovnání s původním Paktem stability a růstu snáze uplatnitelných) sankcí, a to tak, aby byl výsledek slučitelný se stávající legislativou EU.  Navrhovaná smlouva zdaleka není dokonalá, jde o kompromisní řešení, které se však zdá být dostatečně přijatelné pro vlády 25 států Unie.

Podobné pokusy omezit pravomoci vlád chovat se při svém hospodaření nezodpovědně, ať již přijetím nějakého omezujícího pravidla či přenesením části zodpovědnosti na nezávislou instituci mají dlouhou historii i v ČR. Známé jsou návrhy zákona o vyrovnaném státním rozpočtu Václava Klause a jeho spolupracovníků, např. návrh ústavního zákona předložený Martinem Kocourkem v roce 1998, jehož úsporný text ostatně velmi připomíná bod článek 3, odstavec 1a navrhované smlouvy. Velmi sugestivně takové pojistky hájil např. Petr Mach „Pokud se tyto pojistky nezavedou, vážně hrozí, že demokratické státy skončí státním bankrotem a moc převezmou v horším případě komunistické revoluční gardy a v lepším případě osvícení armádní generálové.“  Vytvoření nezávislé instituce, která by dohlížela na přípravu a parametry rozpočtu (např. „rozpočtová rada“) je zase přístup, kterým se dlouhodobě zabývá NERV. Současná vláda dokonce zahrnula podobné řešení (zákon o rozpočtové odpovědnosti a Národní rozpočtovou radu) přímo na přední místo svého programového prohlášení.  I v ČR si je tedy řada odborníků vědoma, jakou škodu může napáchat dlouhodobé nezodpovědné hospodaření vlád a jak snadno v nedokonalém institucionálním prostředí k podobnému chování vlády sklouzávají.

Proč by nám tedy měl vadit podobný návrh (relativně mírný) na evropské úrovni? Pokud byly výše zmíněné domácí návrhy míněny vážně, pak diskutovaná evropská smlouva nepředstavuje pro českou vládu žádné další omezení navíc. Naopak – jak ukazují zkušenosti s hospodařením s evropskými fondy – šance, že taková pravidla budou reálně a striktně vymáhána, je sice v případě EU nevelká, ale přesto větší než pokud podobnou pravomoc svěříme domácí instituci či pravidlu vymahatelném jen u domácích institucí. Z pohledu ryze teoreticky zaměřeného ekonoma, který by neměl ponětí o politickém zákulisí a který by hodnotil navrhovanou smlouvu jen z pohledu přínosů a nákladů či z pohledu historie domácí hospodářské politiky, by byl český postoj k navrhované smlouvě hádankou.

Z pohledu politického či národně orientovaného je český postoj srozumitelnější. Do určité míry jde skutečně o další mírné omezení ekonomické suverenity země, která není členem EMU. Problémem je, že naše ekonomická suverenita již reálně výrazně omezena je – prostřednictvím ekonomické provázanosti evropských zemí.  Ostatně právě nyní česká ekonomika zažívá negativní dopady nezodpovědné hospodářské politiky jiných členských zemí. Hlasovat o tom, že se těchto dopadů nebudeme účastnit, sice vyvolat můžeme, ale bude to vypadat stejně jako Caligulova bitva proti Neptunovi. Navrhovaná smlouva má tedy podobnou logiku, jako domovní řád v bytových domech – pokouší se o zavedení pravidel, která by měla zamezit, aby nezodpovědní nájemníci komplikovali život těm slušným.  Evropa se od podobného nájemního domu liší jen tím, že se z ní nemůžeme nijak vystěhovat. Nic jiného než podobná pravidla nám tedy zřejmě nezbývá.