Odmítnutí ACTA nezaručí svobodný internet, spíš naopak

Protesty proti dohodě ACTA dostávají občas nádech absurdního divadla. Mezinárodní obchodní smlouva - už podle názvu naprosto nudný dokument - rozžhavila řadu mladých lidí navzdory desetistupňovým mrazům. Demonstranti přitom často protestují proti něčemu, co v českém právu dávno platí a odmítnutí obávané dohody na tom vůbec nic nezmění. Politici je nakonec ujistí, že to tak zůstane a sklidí nadšený potlesk.

Ti samí politici přitom schválili většinu předpisů, které ACTA jen potvrzuje. A nic jim nebrání přijmout v budoucnu opatření, která jsou v dohodě jen zmíněna jako nepovinná. S mezinárodní smlouvou, nebo bez ní. Stačí počkat až dnešní zájem veřejnosti opadne. Pondělní odložení projednáváni dohody v parlamentu navíc není výsledkem protestů jako spíš stejného kroku polské vlády v pátek. K tomu korunovaného opravdovým hackerským útokem na místo nejcitlivější - premiérovu politickou stranu.

Rychlé ne v parlamentu tak naopak může hrát do karet skupinám prosazujícím silnější regulaci internetu. ACTA se obětuje, symbol zmizí z očí a různá omezení se snáze protlačí jako součást nezajímavých předpisů a jejich novel. Příležitost k debatě nad naším přístupem k internetu a digitálnímu prostředí bude zase nadlouho pryč.

Nijak nepomáhá ani to, že řada důvodů pro odmítnutí ACTA je spíš výsledkem nepochopení, neznalosti a omylu. Například snaha novinářů, analytiků a osob jinak povolaných, vyjadřovat se k formulacím mezinárodní smlouvy - specializovaného textu, kterému skutečně rozumí jen přibližně deset lidí v celé zemi - vyvolává u právníků spíše úsměv. Pořád se také objevují odkazy na dva roky staré návrhy Spojených států zaměňované s finálním textem dohody, různé hrozby prohledávání na letištích, nebo strach z nových ďábelských protipirátských zákonů.

Ministerstva i Evropská komise přitom ujišťují, že přijetí ACTA nás nenutí změnit ani jediný právní předpis. Shodují se na tom i významní právníci a žádný z kritiků na dotaz HN nejmenoval ani jeden konkrétní článek dohody a konkrétní opatření, které by musela ČR zavést. Mylné argumenty se snadno vyvracejí a pod stůl s nimi padají i konstruktivní návrhy. Snadno také mohou posloužit jako důkaz proč by se mělo o budoucnosti internetu a duševního vlastnictví jednat raději jen mezi experty: “Jen se podívejte co z toho veřejnost udělala minule!”

Takové ujišťování ale lze číst i naopak - jestliže se nic nezmění s přijetím ACTA, nic se nezmění ani s jejím odmítnutím. Bylo by tak lepší analyzovat co v právním řádu  už máme a navrhnout jak s tím naložíme. Přijít s opravdu fungujícím modelem zpeněžování autorských práv v digitálním prostředí, ve kterém autoři dostanou zaplaceno a uživatelé mají co nejsnazší přístup k jejich dílům. To že by ACTA, která konzervuje stávající stav, bránila realizaci něčeho lepšího je jediný pádný a nevyvratitelný argument proti jejímu přijetí.