Nevěřím na žebřík do nebe

„Škrábeš se na vrchol palmy, ale kmen náhle končí, je třeba se vrátit a nebe zůstává takové, jaké bylo – tajemstvím“. (Samoánec Tuiavii, 30. léta 20. století)

Ve svém blogu na IHNED.cz z 14.2.2012 (Posedlost ekonomickým růstem) reaguje komentátor Respektu Jan Macháček podrážděně až urážlivě na můj rozhovor z páteční přílohy Víkend Hospodářských novin z 10. února t.r., zejména na mou polemiku s ideologií ekonomického růstu. V rozhovoru říkám, že „výroba nemůže růst exponenciálně donekonečna“ a že ekonomický růst je spojen s drancováním přírody. To nás ochuzuje nejen o přírodní kapitál, ale vede i k rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými, což má druhotně i destabilizující sociálně-politické důsledky.

Pan Macháček mě tak trochu chytá za slovo: ekonomický růst prý neměří přímo výrobu. Fakt je, že ekonomický růst nic přímo „neměří“. Pokud ale ekonomika roste, roste HDP. A růst HDP znamená, že roste finanční hodnota námi vyprodukovaných statků a služeb. Můžeme diskutovat o tom, zda existuje „andělský růst“ (jak jej nazývá americký ekonom Herman Daly), tedy zda je možný ekonomický růst bez nárůstu materiální a energetické spotřeby. Jan Macháček se domnívá, že ano: „může třeba existovat i země, která poroste jen proto, že bude mít skvělé a rostoucí univerzity, kde bude chtít celý svět studovat.“ Nechme stranou znepokojivý spodní myšlenkový proud v tomto nápadu, který ztotožňuje univerzity s producenty produktu - vzdělání, a podívejme se na tuto myšlenku blíže. Může vzdělávání být tak docela nemateriálním statkem? I sféra služeb má bohužel svou materiální stopu - tak třeba Masarykova univerzita dnes splácí úvěr za stavbu velkého nového kampusu v Bohunicích.

Nerůst zdola či shora?

Argument, že ekonomický růst je možný bez drancování přírody, resp. bez narůstající spotřeby surovin a energie, obecně neobstojí před realitou. Přesvědčivě tuto tezi vyvrací např. britský profesor Tim Jackson, který ve své knize Prosperity without growth (Prosperita bez ekonomického růstu, 2009) ukazuje, že navzdory efektivnější výrobě a technologickému pokroku celková spotřeba surovin a energie stále stoupá: spotřeba totiž roste rychleji, než efektivnost. Na tento zásadní problém upozorňuje i náš profesor Bedřich Moldan (např. v Sedmé generaci 1/2011), obšírně se o něm diskutovalo na druhé mezinárodní konferenci o nerůstu v Barceloně v březnu 2010 (www.degrowth.eu), kterou pořádali španělští kolegové, kteří se tématem „nerůstu“ zabývají systematicky již několik let.

Je mimochodem docela legrace, že mě pan Macháček ironicky posílá přednášet do Španělska o „utopii nerůstu“. Já tam náhodou zrovna letos přednášet jedu, i když ne o nerůstu – o tom bych se mohla od Španělů spíše učit, protože právě ve Španělsku (a ve Francii) je kupodivu nejsilnější hnutí za nerůst - decrecimiento či décroissance, které funguje v podobě neformální, otevřené sítě, provozuje diskusní internetové platformy a pořádá pravidelné akce, jako je listopadový Den bez nakupování či čtyřtýdenní pochod za nerůst. Hnutí za nerůst tu tedy roste spontánně, zdola a opravdu nemá nic společného s orwellovskou vizí „předepsaného nulového růstu“, diktovaného všemocným byrokratickým státem, kterou nám tak sugestivně líčí Jan Macháček.

Mocní a bezmocní

Proti vizi nulového ekonomického růstu staví Jan Macháček vizi svobody. Píše, že: „Růst je provázen svobodou. Tam, kde se daří svobodným obchodním transakcím, ze kterých všichni profitují, tam je růst….Růst je vlastně důsledkem svobody“. Já mám taky moc ráda svobodu. Ale při své loňské návštěvě Indie jsem nějak potkávala samé lidi, kteří naopak ztratili svobodu žít po svém. Na řece Gódavárí chystá stát ve jménu ekonomického růstu stavbu obří údolní nádrže, která bez odvolání vystěhuje obyvatele stovek vesnic. Kam se ztratila jejich svoboda ve hře na ekonomický růst? A kde je svoboda lidí, kteří musí odejít do slamů velkoměst, protože někdo rozhodl, že se vyplatí těžit hliník na jejich posvátné hoře, abychom měli dost plechovek na pivo? Kde je svoboda lidí, kterým oplotili jejich obecní pastviny a potoky, aby měli Evropané chutné a levné ovoce – mango? Kde jsou ty transakce, z kterých opravdu všichni profitují? „Svoboda“ je velmi gumový pojem a s ekonomickým růstem mnozí získávají, ale mnozí ztrácejí.

Pan Macháček naznačuje, že „plácám páté přes deváté“, když v rozhovoru tvrdím, že vinou ekonomického růstu bohatí bohatnou a chudí chudnou. I když sám žádné neuvádí, je prý třeba „mít k dispozici přesná čísla a statistiky“. Jak na to v omezeném prostoru a čase reagovat? Možná ho odkázat na studii Branka Milanovice More or Less v časopise Finance and Development (září 2011), která dokládá, že v posledních pětadvaceti letech se rozdíly mezi chudými a bohatými ve světě zvětšily. Wikipedie napoví, že indikátor příjmové nerovnosti, Giniho koeficient, v Indii a Číně v posledních dvaceti letech navzdory tvrzení Jana Macháčka též stoupá. V případě Indie mohu odkázat i na chystanou knihu Aseem Shrivastavy a Ashishe Kothariho s nepřeložitelným názvem Churning the Earth, která podrobně zdůvodňuje tezi o tom, že ekonomický růst v Indii z pohledu chudých selhal: výrazně nezvýšil ani zaměstnanost ve formálním sektoru, ani příjmy do státní kasy. Skutečnost je taková, že pouhý nárůst produkce nemusí říkat nic o tom, kdo má z této produkce zisk a kam se zisky a příjmy z ní podějí. A čím se realita více odlišuje od utopického ideálu „svobodných transakcí, ze kterých všichni profitují“, čím větší je polarita mocných a bezmocných, tím méně lze čekat, že bohatství ve smyslu kupní síly skape k těm nejchudším.

Růst: důsledek svobody, nebo nutnosti?

V otázce nůžek mezi bohatými a chudými se s Janem Macháčkem asi neshodneme. Shodneme se ale jak se zdá v tom, že cesta od růstu k nulovém růstu – či k „ekonomice ustáleného stavu“ , jak tento stav nazývá Herman Daly – není snadná. Shodneme se i v tom, že dlouhý a výrazný pokles produkce může v zemích, jako je ta naše, nastartovat řetězovou reakci, spojenou s nezaměstnaností, poklesem cen a nedostatkem peněz v oběhu. Tato spirála je umocněna finančním systémem, založeným na dluhu, jak jsem se snažila vysvětlit v uvedeném rozhovoru (viz též můj článek Růst či nerůst v Sedmé generaci 1/2011, www.sedmagenerace.cz). Růst se změnil z něčeho, o co usilujeme, v něco co nás má v hrsti, protože jinak hrozí kolaps. Kolaps ovšem hrozí, i když růst nedokážeme zastavit – už teď se důsledky naší nemírné produkce projevují vyčerpáním přírodních zdrojů včetně levné ropy, globálním oteplováním, utrpením lidí, kteří přišli o přírodní zázemí, z něhož čerpali obživu, a marně se snaží do rozjetého vlaku globální ekonomiky naskočit. Akademické křídlo hnutí za nerůst (které, jak jsem zmínila, je nesilnější ve Španělsku a ve Francii ) se snaží hledat cesty, jak tuto velmi obtížnou situaci řešit. Jedním z možných přístupů je podle mého názoru snaha podporovat jiné typy komerčních organizací, nežli jsou akciové společnosti, například autentická družstva či sociální podniky, zakotvené v komunitě. Další důležitou oblastí je analýza principů současného komerčního bankovnictví, kdy banky půjčují peníze, které se jim pak vracejí s úrokem, takže musejí půjčovat stále více, aby množství peněz v oběhu neklesalo. To je jeden z faktorů systémových tlaků na ekonomický růst: musíme si stále víc půjčovat, jinak hrozí nedostatek peněz v oběhu. Peníze jsou podle britské myslitelky Mary Mellorové sociální institucí, kterou stát garantuje a za kterou v konečné instanci odpovídá. Finančnictví by se podle ní mělo postupně stát veřejnou službou, v níž by hrály rostoucí roli státem pečlivě regulované neziskové a družstevní organizace, které by nebyly tlačeny k maximalizaci svých zisků, protože by neměly akcionáře. Je to sen? Nesplnitelná utopie? Možná ano. Ale asi o nic víc utopická, nežli sen o věčném ekonomickém růstu a svobodných obchodních transakcích, z nichž všichni profitují…

V závěru své filipiky se Jan Macháček ptá: „Copak volný trh může něco vlastnit?“ Když tak o tom přemýšlím, může nás vlastnit všechny. Jsou to dnes trhy, které rozhodují o tom, jak se budou naše vlády chovat. Trhy mohou projevovat nedůvěru, mohou trestat… vlády jsou proto raději poslušné a dělají to, co si trhy přejí. Trhy jsou ale krátkozraké - vyčerpané přírodní zdroje zaregistrují, až když je pozdě, miliardu lidí, která disponuje jedním či dvěma dolary denně, neregistrují vůbec. Možná je proto načase probrat se ze sna o svobodných trzích, které nám zajistí neomezený blahobyt a o žebříku ekonomického růstu, který nás vynese až do nebe, a začít přemýšlet, bez zbytečného vzájemného urážení, jak postupně naše hodnoty, makroekonomické cíle, pravidla a politiky změnit tak, abychom se přiblížili smysluplnějším ideálům (utopiím?) environmentální udržitelnosti a sociální spravedlnosti.