Made in China

Během mé poslední návštěvy Číny jsem se dočkal velké pohostinnosti a otevřenosti, která mě opravdu překvapila. Všude, kam jsem šel, jsem se setkal s hostiteli na světové úrovni, s jejich velkou ochotou a čirým pragmatismem. Tyto vlastnosti však postrádám, když cestuji po Evropě nebo Blízkém východě. 

Čína teď otevírá dveře short-sellingu, zatímco tzv. tržní evropské ekonomiky jej zakazují. Svět se tak vrátil zpátky na začátek a já čím dál více myslím na otce současné Číny, Tenga Siao-pchinga. Ten dal své zemi tu správnou vizi, když definoval Socialismus v podmínkách Číny jako experiment tržní ekonomiky na základech socialismu. A ten funguje v Číně od konce sedmdesátých let až dodnes.

Níže jsem vyjmenoval některé lekce, kterým jsem se v Číně jako “naivní Viking” naučil (Prosím, abyste je nebrali jako názor experta na Čínu, ale spíše jako cestovatelský deník z jednoho z nejzajímavějších míst na světě).

Lekce první: V Číně na velikosti záleží

Nemyslete si však, že jsem se zřekl svých liberálních názorů. Abyste ale pochopili Čínu, je třeba respektovat ekonomické zákony, které platí pouze na její půdě. Velikost čínské populace vyžaduje větší otevřenost systému než je v Evropě zvykem. Pokaždé, když čínská vláda otevře nový investiční kanál, chtějí se do něj zapojit stovky milionů lidí. Ovšem v zemi s omezenými investičními možnostmi bude poptávka po nových produktech i nadále neuspokojená. Ekonomiku založenou na plánování ale může zaskočit, když chce všech 100 milionů lidí najednou obchodovat na úvěr. “Přirozenou reakcí” vlády je tak s podobným návrhem znovu skoncovat - a to stejnou neoficiální cestou, jakou byla celá věc oznámena. Také z tohoto důvodu se zvětšuje “šedá zóna”. Tu oficiální čínské úřady dokonce přiznávají a chápou ji, ale do jejího působení nezasahují. 

Lekce druhá: Oficiální a neoficiální Čína

Mým dalším zásadním objevem bylo, že se sice kapitálové trhy progresivně vyvíjí, ale většinou k tomu dochází “mimo radar”. To znamená, že podobné věci se nedostanou k širší veřejnosti a často se tak děje skrze zahraniční subjekty. Nemyslete si ale, že regulační orgány o této praxi nevědí. 

Dnešní Čína jde cestou pokus-omyl. Udělá dětský krůček, zkontroluje situaci, a pokud je vše v pořádku, pokročí dále. Jestliže ale narazí na chybu, vše odvolá. I když tento postup není pro volný trh zrovna ideální, na druhé straně nechává mikroekonomice dostatečně volné ruce. Tato strategie bohužel dává i spoustu prostoru korupci.

Ekonomika založená na organizovaném chaosu je ke korupci náchylnější než zcela transparentní ekonomika - to platí v teoretické i praktické rovině. Nejvyšší daní je v čínské ekonomice právě korupce, o tom není pochyb. Byl jsem v šoku, i když jako naivní modrooký Viking bych se do šoku dostal celkem lehce, ovšem nad rozsahem čínské korupce zůstává i rozum stát. V Číně se žádný obchod neobejde bez toho, aby se přelévaly peníze mezi zúčastněnými stranami. Neexistuje tam nic takového, jako jsou přátelská doporučení nebo podání pomocné ruky. Vše vyžaduje úplatky buď v jüanech, nebo ještě lépe v měně pocházející mimo Říši středu, ale funguje to.

Představte si, kdyby byla tato daň celoplošně snížena. Čína by nerostla jen rychle, ale přímo raketově. Nikdy nepodceňujte čínskou populaci a její vliv na poptávku a nabídku.

Lekce třetí: Made in China skutečně znamená vyrobeno v Číně Číňany a pro Čínany

Všichni známe vtipy o nálepce Made in China - až v minulém týdnu jsem ale pochopil, co skutečně znamená: Vše, co Číňani v budoucnu koupí, bude vyrobeno v Číně a ne v zahraničí. Vezměme si třeba vysokorychlostní vlaky: Čína ještě před deseti lety v podstatě neměla vybudovanou železniční síť. A teď se tu vysokorychlostní vlaky vyrábí ve velkém (Jeden z nich jsem měl možnost vyzkoušet. Moc příjemný způsob cestování!)

A teď ilustrativní příklad toho, jak “Made in China” funguje: Číňani pozvali zahraniční společnosti, aby soutěžily o tamní zakázky, ovšem pod podmínkou, že se s ní zahraniční firmy podělí o své know-how. Uspěl jeden japonský a jeden německý výrobce. Poté Čína povolala 50 tisíc inženýrů, kteří ve dne i v noci pracovali na tom, aby tyto vlaky okopírovali. Dnes už v Číně převažuje u těchto vlaků export nad importem. Poptávka po vlacích obou firem, které se do výběrového řízení zapojily, v Číně klesla, podobně jako poptávka po vlacích od ostatních světových hráčů. Čína si díky jednotnému a dostatečně velkému trhu prostě může dovolit ten luxus, že nemusí exportovat, aby její ekonomika dál rostla.

Když Čína zrovna mluví o narůstající domácí poptávce, zahraniční společnosti se se svým zbožím chtějí do Číny okamžitě dostat. Ve skutečnosti tím ale jen Čína říká, že hodlá levně “napodobit” zahraniční výrobky a uzpůsobit je tamnímu trhu. Nechce zahraniční produkty kupovat. Chápete ten rozdíl?

Čína chce mít své vlastní zásoby ve všech oblastech - od aut po větrné turbíny, od cementáren po kiwi. Nechce být závislá na okolním světě, který podle ní prodává předražené výrobky - v porovnání s čínskými. Čína tak vytváří tzv. “třetí model” založený na tom, že 1,2 miliardy obyvatel je dost na to, aby ekonomika deset nebo dvacet let samovolně rostla bez otevření se vnějšímu světu. 

Lekce čtvrtá: Čína už nebude dlouho sbírat nízko visící ovoce

Čína si zdařile upravila smíšenou tržní ekonomiku (socialismus / kapitalismus), jak v posledních 15 letech dokazuje i neustále rostoucí HDP. Poté, co ke konci 70. let minulého století začal vládnout Teng Siao-pching, dostala se Čína ekonomicky dále než kterákoliv jiná rozvojová země. Podle mě je užitečné vědět, jaký byl Teng vlastně “virtuóz”. Wikipedia jej vystihuje takto:

“Poté, co se v listopadu 1978 v zemi stabilizovala politická situace, navštívil Teng Bangkok, Kuala Lumpur a Singapur, kde se setkal s premiérem Li Kuang-jaoem. Ten Tengovi poradil odstartovat reformy a přestat s vývozem komunistické ideologie do zbytku jihovýchodní Asie. Později poslal Teng desetitisíce Číňanů do Singapuru, aby se tam učily, a pak mohly pomoci Číně v rozvoji.

Díky podpoře ostatních stranických vůdců se Teng v roce 1978 nezadržitelně blížil k moci. I přesto, že jeho soupeř Hua Kuo-feng formálně monopolizoval deset nejvyšších pozic v Čínské lidově demokratické republice, se jeho pozice díky nízké podpoře spolustraníků stala nesmírně složitou. V prosinci 1978 v průběhu Třetího zasedání Jedenáctého kongresu komunistické strany Číny Teng definitivně převzal opratě moci. 

Od roku 1979 začaly nabírat na obrátkách ekonomické reformy poháněné kapitalistickým duchem, ovšem v rétorice komunismu. Systém komun byl postupně odstraněn a rolníci dostali víc svobody nakládat s půdou, kterou obdělávali. Pak mohli své výrobky prodávat na trhu. Ve stejné době se čínská ekonomika otevřela zahraničnímu obchodu. První lednový den stejného roku opustily Spojené státy tchajwanské úřady a vydaly se na diplomatickou cestu poznávání Čínské lidové republiky. A obchodní kont(r)akty mezi Čínou a Západem začaly růst. 

Na konci roku 1978 oznámil výrobce letadel Boeing prodeje svého modelu 747 několika čínským leteckým dopravcům. Coca-Cola pak zveřejnila záměr otevřít svou továrnu na výrobu nápojů v Šanghaji.”

Všimněte si, jak se Čína poučila od zakladatele Singapuru a jak toto město dodnes hraje ve vývoji Číny klíčovou roli. Ale vraťme se zpět k hlavnímu tématu. Největší výzvou pro jakoukoliv rozvojovou ekonomiku je, když se může stát vyspělou zemí.

V Číně bylo všechno nízko visící ovoce posbíráno (levná pracovní síla, zvyšování produktivity, urbanizace). Teď je třeba zajistit se do budoucna: vyššími výdaji domácností, důrazem na duševní kapitál a know-how. Pak se Čína může z velkovýrobny stát průmyslovou zemí s větším zastoupení střední třídy a narůstajícími průměrnými příjmy. 

Čína má nejvíc mladých vědců a vysokoškolsky vzdělaných obyvatel na světě. Často však nevyužívá tyto “zdroje” efektivně. Jinak řečeno: Tito absolventi jsou schopní udělat vše, co je jim nařízeno, ale přitom není využíváno jejich kreativního myšlení. Není náhodou, že v Číně mezi nejbohatší obyvatele patří internetoví podnikavci, jejichž byznys kvete díky zákazu Facebooku a Googlu. Internet zkrátka v čínské “verzi” funguje stejně jako výroba aut, větrných turbín, vlaků nebo cementu. 

Ve svých počátcích fungoval model “okopírovat všechno” skvěle (nazývejme věci pravým jménem), ale po mnoha letech této praxe je nutné vytvářet vlastní design a inovace. Provázanost peněz a politické vůle kopírovat cizí výrobky, a přetvářet je v čínské, vyvolává ve společnosti napětí. A rozevírá nůžky mezi bohatými a chudými. Rozdíl mezi nimi je v Číně dokonce větší než ve Spojených státech. Čína proto plánuje v nadcházející pětiletce tento proces zvrátit a zaměřit se místo růstu na harmonizaci. (Plánem je snížit zátěž kladenou na střední třídu a chudé. V opačném případě dojde stejně jako v minulosti k nepříjemným zemědělským revolucím, které budou pronásledovat komunistickou stranu a její vůdce.)

Nastupující čínská elita proto volá po tom, aby se více uvažovalo a konalo po vzoru Tenga Siao-pchinga. Také jsem si toho při návštěvě Číny všiml. Tato země si ale současně potřebuje uvědomit, že nedostatečná otevřenost může omezit další ekonomický vývoj.

Měnová konverze a větší prostor pro konkurenci jsou vskutku nutné. Jen skrze otevřené trhy dokáže Čína zabít dvě mouchy jednou ranou: Uvolnění trhu zlepší alokaci zdrojů a zvýší konkurenci (omezí inflaci), ale stejně tak pomůže v boji s korupcí. 

Jako člověk z vnějšku, který nemůže jednoduše pochopit situaci v tak rozlehlé zemi, jsem se vždy snažil být velmi neutrální. Po týdnu stráveném v Číně jsem ale větší optimista a věřím, že tato země bude schopná udržet vysoké tempo růstu. Pokud ovšem uvolní svůj trh.

Já jen doufám, že se Čína nebude příliš soustředit na domácí agendu, když jedná mezinárodně. Čína teď má velkou šanci stát se skutečnou “Říší středu”, kterou si myslí, že si zaslouží být. Ale jak nám obchodní historie říká: jen díky spravedlivé směně může obchod dál růst. Rizikem Číny zůstává, že se  - podobně jako Evropa - snaží hrát s podobnými kartami, a tedy opatrně. Čína si však musí uvědomit, že změna je život.

Závěrem bych rád dodal, že i když je tento rok v Číně nazýván rokem draka, měli bychom mít na paměti, že s Číňany je to spíš jako s cibulí. Pod každou vrstvou, kterou oloupete, se skrývá vrstva další, která vás může i rozbrečet.