Dilemata vojenské intervence v Sýrii

Tématu se v posledních měsících intenzivně věnoval Washington Institute. Jeho pracovníci se nejprve zaměřili na cíle, možné výsledky, nástroje a rizika intervence, později i na konkrétní formy - tj. nárazníkovou zónu, humanitární enklávu, humanitární koridor a bezletovou zónu - a náklady a rizika, které jsou s nimi spojeny. Následující text se proto cíleně zaměřuje na další aspekty intervence –možné účastníky, načasování, provedení a legitimitu.

Kdo

Případná vojenská intervence bude multilaterální z důvodu legitimity, rozložení nákladů a efektivity. Potenciál vyvinout dostatečnou iniciativu k nějaké formě zásahu mají dnes pouze Liga arabských států (LAS) a Rada pro spolupráci arabských zemí Zálivu (GCC), a to buď ve formě mise pod hlavičkou LAS, či s logistickou podporou NATO. Ve hře je také koalice ochotných (z blízkovýchodních zemí k tomu mohou inklinovat například Turecko či Katar) nebo různé kombinace obou variant. Jako vzor může posloužit Libye, kde regionální organizace (NATO) intervenovala s požehnáním OSN a LAS za přímé účasti několika arabských států. NATO ale jednoznačně deklarovalo, že v Sýrii intervenovat nebude.

Kdy

Zatím nebyly vyčerpány jiné možnosti mezinárodního zásahu, jako je zřízení humanitárních koridorů nebo vyslání mírové mise. Ty jsou ovšem fakticky nerealizovatelné, protože by s nimi musela souhlasit syrská vláda. Syrský režim ale bojuje o přežití a nehodlá připustit, aby mu kdokoliv překážel v jeho „řešení“ konfliktu. Momentálně se cítí dostatečně kryt rusko-čínským vetem v RB OSN a snaží se proto v boji zvítězit dříve, než opozice ještě více zesílí.

Pro komplikovanou a politicky citlivou intervenci je nutná dostatečná mezinárodní podpora, k jejímuž získání je třeba čas. Situace v Sýrii však tlačí mezinárodní společenství k akci s tím, jak se konflikt zhoršuje a cena za „neakci“ roste. Velmoci jsou si vědomy, že odsouvání intervence prohlubuje chaos a problémy následné stabilizace. S tím souvisí také otázka, zda intervenovat před, během či po zhroucení režimu. Intervence před pádem režimu může konflikt dříve ukončit, nebo naopak dodat režimu novou legitimitu. Intervence „po“ zase nezachrání ztracené životy a možná nebude schopna zastavit rozklad státních institucí a ekonomiky a umožnit rychlou poválečnou obnovu.

Co a jak

Co je vlastně vojenská intervence a jak by měla vypadat? Narušuje suverenitu cizího státu použití síly proti vůli jeho vlády, nebo navzdory přání obyvatelstva? Saúdové intervenovali v Bahrajnu na pozvání tamější vládnoucí rodiny proti názoru většiny obyvatelstva, v případě intervence NATO v Libyi tomu bylo naopak...

Má jít o „malou“ nebo „velkou“ intervenci? A lze vůbec v Sýrii realizovat omezený zásah? I bezletová zóna může totiž znamenat cokoliv od prosazení zákazu letů až po vynucení změn podmínek boje na zemi, například likvidací vojenského velení a komunikací s poukazem na snížení rizika pro intervenující síly. Podoba intervence, mandát a skladba aktérů se také mohou vyvíjet. Příkladem je opět Libye, která začala jako koalice ochotných s mandátem chránit civilní obyvatelstvo a reálným cílem donutit Kaddáfího k jednání či kapitulaci a skončila jako mise NATO snažící se konflikt ukončit prostřednictvím likvidace režimu.

Proč – důvod a legitimita zásahu

Zejména Saúdové, ale i další převážně sunnitské státy cítí povinnost do situace v Sýrii zasahovat s cílem zajistit regionální stabilitu, oslabit Írán a chránit své souvěrce. Egoistické a pragmatické státní zájmy se mísí s vědomím regionální sounáležitosti a velmocenské zodpovědnosti za další vývoj oblasti. Případný zásah by již nyní měl dostatečnou legitimitu, byť samozřejmě ne v očích těch, proti kterým by směřoval. Zdrojem legitimity může být snaha zabránit utrpení civilistů v rámci konceptu „odpovědnosti chránit“ (R2P) či dosavadního jednání LAS a rezoluce Valného shromáždění OSN o situaci v Sýrii. Charta OSN navíc dává přednost při řešení konfliktů regionálním organizacím. Veto v RB OSN tak může mít menší váhu, než by se na první pohled mohlo zdát.

Takže?

Zda v syrském konfliktu nastanou vhodné podmínky pro vojenskou intervenci, je stále ve hvězdách. Syrský režim vystupňoval násilí proti opozici a podařilo se mu získat zpět pod svou kontrolu některé oblasti (např. Zabadání a některá damašská předměstí), zároveň ale sílí vnější podpora opozici a protesty v hlavním městě. Konflikt se dále brutalizuje, jak dokazuje stínání hlav extremisty v Homsu či snaha al-Qáidy o infiltraci. Zdá se, že na zahraniční intervenci je zatím příliš brzy, ale stejně dobře by pro ni zanedlouho mohlo být příliš pozdě. Demonstranti, civilisté a opoziční bojovníci se každopádně musí v dohledné době nadále spoléhat především sami na sebe.

Jan Kužvart

Autor je analytikem AMO