Z kavárny se stal lesní hotel

Architektura Zlína se v nejširším povědomí pojí s baťovskou dobou, tedy s továrními halami, trochu funkcionalismem, trochu průmyslovým designem a především vizuálním otiskem červených cihel. Režné zdivo se objevuje nejen na továrních halách, ale i na tzv. baťovských domcích, tedy velkorysém sociálním projektu, kdy se firma starala o bydlení svých zaměstnanců. Hotel Společenský dům (chvíli i Moskva) nebo správní budova firmy Baťa a mnoho jiných se vyznačují velkými pásovými okny a jasnou čitelností. Kultovní Baťovu kancelář ve výtahu znají všichni, ale znalci poznají rukopis architektů. Mezi osobnosti, které se ve Zlíně trvale zapsaly do povědomí, patří Vladimír Karfík, František Lydie Gahura, Miroslav Lorenc, Jiří Voženílek (Kolektivní dům z roku 1950), nově i Eva Jiřičná a další. Zajímavé je, že také individuální stavebníci ctili u staveb vlastních vil velmi často režné zdivo, které se tak opravdu stalo synonymem vysoké zlínské architektury. Jak postupně sláblo obecné povědomí o kvalitě a estetice stavění, ubývalo zapamatovatelných počinů. Pokud si ale dáte práci, v každém desetiletí lze ve Zlíně najít stavby využívající tento prvek - například Obuvnické muzeum (Svitovská brána) z r. 1979 architekta Pastrnka nebo už jen spíše motivy na panelových domech, které jinde byly výhradně šedé.