Indie: za zrcadlem modernity

Když  jsem loni byla na měsíčním pracovním pobytu v  jižní Indii v rámci projektu spolupráce s indickými vysokými školami, koupila jsem si modré sárí.  Tento všudypřítomný ženský oděv  mě totiž fascinoval svou krásou, všestranností  i účelností.  Sárí je pět metrů  bavlněné či hedvábné látky, která se umně omotá kolem postavy a podle nálady nositelky může leccos sdělovat. Například může koketně odhalit  bříško, nebo naopak celou postavu včetně hlavy zahalit a ochránit ji tak před mužskými pohledy i tropickým sluncem. Obléknout sárí  ovšem chvíli trvá a není to úplně snadné, jak jsem sama poznala.  Když  jej už ale máte na sobě, nutí vás narovnat se a zpomalit. A  svět zabydlený ženami v barevných, pestře vzorovaných či jemně vyšívaných sárí, často s květinami v tmavých dlouhých vlasech, je trošku jiný nežli ten, na který jsme zvyklí.  Ženy v sárí jakoby svým vystrojením i chůzí sdělovaly něco, co mnoho Evropanů pozapomnělo: život je vzácný dar  a každý den je svátek.  Z oken  naší univerzitní ubytovny  v Mumbaí jsem měla možnost denně hledět shůry do dvorku  chudinské  čtvrti a žasnout nad tím,  jak se i z nevábných domečků se střechami pokrytými igelity vynořují ženy, které svým vzhledem, alespoň  zdálky, připomínaly královny.

Samozřejmě, že pozice žen tu není pozicí královen.  Ostré odlišení  mužských a ženských oděvů odráží i ostré odlišení mužských a ženských rolí, a třebaže se ženy na indických ulicích pohybují  svobodně a sebevědomě, bývá ta ženská často podřízená. Z  toho jsme ovšem mohli  během měsíční návštěvy  jižní Asie zachytit  jen náznaky. Třeba neznatelné, ale velitelské gesto manžela, když naznačoval manželce, že si má v autě sednout vedle mě a ne vedle mého mužského kolegy. Je známé, že mladé ženy často musí po svatbě žít v domě tchýně, stále živým problémem je také vysoké věno, které musí rodiče složit, má-li se dcera vdát, a které je jedním z důvodů, proč jsou dívky v rodinách méně ceněny, než chlapci.  Dohodnuté sňatky, kdy rodiče vybírají partnery pro své děti  buď na inzerát nebo prostřednictvím sítě příbuzných a známých, jsou běžné i ve velkých městech. Naše studentky, které v rámci projektu strávily semestr na jedné z indických univerzit, líčily, že právě toto bylo nejžhavější téma jejich diskusí s indickými spolužáky. Mladí Indové, pro nás možná překvapivě,   domluvené sňatky hájili.     

Jak ohraničit svobodu?

Rodiče, jako starší a zkušenější, mají každopádně v indické rodině i společnosti výraznou roli. V příručce jedné z vysokých škol, které jsme navštívili, se vyzývali rodiče studentů k tomu, aby se “co nejčastěji setkávali s učiteli a informovali se o pokroku svých dětí”.  Indický  kolega, vysokoškolský učitel, nám vyprávěl, jak znechal svého předchozího zaměstnání na základě pokynu matky,  která rozhodla, že práce pro něj není vhodná, protože tráví příliš málo času doma.  Zajímavé bylo i jeho líčení jednání příbuzného, který uvažoval o rozvodu.  Ten postupně obcházel všechny příbuzné své ženy, aby jim vysvětlil, proč se chce rozvést. Pokud by nezískal jejich souhlas, od svého plánu by prý upustil. 

Indická společnost je méně individualistická a více hierarchická, než naše. Větší roli tu hraje rodina, větší pravomoc mají rodiče, učitelé, nadřízení. Je to dobře? Je to špatně?  Naše společnost vychází z osvícenských ideálů, z projektu modernity, který  zdůrazňuje práva jedince, rovnoprávnost, spravedlnost, svobodu. Indická realita mě donutila poprvé hlouběji přemýšlet o tom, nakolik si těchto ideálů cením. Určitě si cením rovnoprávnosti žen a mužů, je pro mě důležité právo  na vlastní sebeurčení.  Ale jak ohraničit  svobodu,  aby neohrožovala svobodu a práva druhých?  Třeba dětí, v případě rozvodu rodičů?  Nebo přírodních bytostí či příštích generací, v případě rabování přírodních zdrojů, jehož jsme všichni komplici?  Pravda je, že naše individualita je v jistém smyslu jen iluze a každým svým činem ovlivňujeme ty druhé. 

Sárí nosí i partyzánky v lesích

Tuto naši příslušnost do širší rodiny lidského a přírodního společenství, budoucího, minulého i přítomného,  silně vnímal indický myslitel, aktivista a politik  Máhatmá Gándhí. Podle Gándhího se rodíme jako dlužníci přírodní i lidské komunity. Nebyli bychom tu, nebýt předků, kteří vytvořili naši kulturu, nebýt rodičů, kteří nás vychovali, nebýt přírody, která nám poskytuje to, co potřebujeme. Jiní se pro nás obětovali a obětují. Máme proto povinnost  splácet tento dluh: podle svých sil o svou své okolí pečovat a dobrovolně omezovat své potřeby tak, abychom neohrozili budoucí generace – ty budou zas našimi dlužníky. Gándhí byl skeptický k rozvoji, založenému na  industrializaci a ekonomickém růstu. Obával se, že “masová výroba povede k masové nezaměstnanosti” a rozevře nůžky mezi chudými a bohatými. Jeho vize Indie byla vizí nezávislých  komunit,  které si umí  samy vyrobit to podstatné, co potřebují  k životu. I proto prosazoval ruční  předení a tkaní a se svými spolupracovníky všemožně podporoval drobné venkovské výrobce a  řemesla.  Vzpomínkou na Gándhího jsou indické vládní obchody s výrobky z ručně tkané látky khádí. V jednom z nich jsem koupila i své modré sárí.

Vedle obchodů s khádí Gándhího připomíná také symbol kolovratu na indické vlajce, občas jsme potkali i jeho obraz či sochu. Jinak však moderní Indie kráčí mílovými kroky cestami, kterých se obával.  Nové a nové  průmyslové zóny, satelitní městečka,  uhelné a hliníkové doly, železárny a údolní nádrže zabírají půdu místních zemědělců či příslušníků kmenových společenství,  kteří jsou bezprostředně závislí na svém přírodním prostředí. Jejich kompenzace  je problematická a tak tito lidé často živoří na méně úrodných půdách, nebo ztrácejí své živobytí úplně a rozmnožují řady  obyvatel chudinských čtvrtí velkých měst – či odejdou k partyzánům.  Nejznámější indické partyzánské hnutí, naxalité, vychází z maoistické ideologie a kontroluje až  20 procent území Indie. Naxalité, často velmi mladí lidé původem z nejchudších kast a kmenů, se pohybují  zejména v lesích východní části země a organizují ozbrojené útoky na centra vládní moci, jako jsou policejní stanice.  Sami jsou pak terčem vojenských operací. Šokující záběr z jedné nedávné akce v rámci vládní operace Zelený lov ukazuje dva vojáky, nesoucí  na tyči za ruce a nohy přivázanou  zabitou naxalitku.  Měla na sobě dlouhou tuniku a široké kalhoty, klasický oděv neprovdaných dívek. Jinak však i partyzánky často nosí sárí…

Prostota i elegance

Během našich cest po indických univerzitách jsme se setkali s nejrůznějšími postoji ke klíčové otázce dalšího směřování a rozvoje indické společnosti. Někteří akademici přijali za svůj neoliberální model rozvoje, zapsala jsem si například výrok: “Zemědělce už nepotřebujeme, v jiných zemích tvoří jen 10-15procent populace. Už nejsou produktivní. Potraviny můžeme dovážet odkudkoliv.”  Jiní byli kritičtí vůči převládajícímu neoliberálnímu modelu  a zdůrazňovali  problémy, jako je privatizace komunitní půdy, která prohlubuje chudobu vesničanů. Žádný však  necitoval Gándhího.   

Citát z Gándhího jsem našla až  při návštěvě nevládní organizace Timbactu Collective, která sídlí v anantapurském okrese na jihu státu Ándhrapradéš. Vedle prašné cesty tu byl vsazen žlutý kámen s Gándhího výrokem:  Live simply that others may simply live – žij prostě, aby druzí mohli prostě žít.   Přesvědčili jsme se, že lidé z Timbactu Collective, kteří  tu žijí a pracují – je jich několik desítek, další desítky pracují v okolních vesnicích – žijí skutečně prostě.  Když přišel čas k obědu, dostali jsme rýžový pokrm a pojedli ho (rukama, to je tu ale běžné) sedíce na kamenech pod velkým stromem na dvoře, talíře jsme pak rovnou umyli ve dřezech s tekoucí vodou, rovněž na dvoře. Prostota však nevylučovala eleganci: ubytování jsme byli v domečcích, které vycházely z tradiční architektury a ruční práce. Dokulata postavené,  z kamene a hlíny a se střechami z proutí.  Všechno tu  fungovalo, s čímž jsme se během naší pouti setkali poprvé.

Příroda je živobytí 

Inspirace tradiční architekturou symbolizuje hlubší životní filozofii zakladatele Timbaktu Collective, Choitreshe Ganguly, řečeného Bablu.  Do zdejšího vyprahlého kraje přišel jako dvaadvacetiletý radikální marxista  v roce 1978.  Postupně ale nahlédl, že marxismus, stejně jako liberální paradigma, vycházi z problematické premisy, že celá příroda a vesmír jsou tu pro člověka.  Zvolna také opustil přezítravý postoj k místním vesničanům,  začal si jich vážit a naslouchat  jim.   Aktivity Bablua a jeho manželky, Mary Vattamattam, začaly více vycházet z potřeb a možností místních lidí. Jejich první velký počin, který trvá dodnes, je regenerace  pětitisícihektarového území zvané Kalpavalli, které slouží jako zdroj obživy pro obyvatele devíti okolních vesnic: vedle pastvy a sena pro ovce a kozy tu nachází suroviny např. pro výrobu košíků, provazů, či došky na stavbu střech.   Havním problémem bylo odlesnění, které zahájili kdysi Britové a  a pokračovala v něm indická státní správa.  Ve spojení s nadměrnou pastvou vedlo ke zničujícícm suchům, ty zase k vysychání potoků a nádrží na vodu. Členové Timbactu Collective po několikaletém trpělivém úsilí přesvědčili lidi z místních vesnic, aby dočasně svá stáda do Kalpavalli přestali vyhánět.  Navíc začali aktivisté i vesničané budovat vsakovací jámy pro vodu a sázet stromky. Už po dvou letech se výsledek dostavil a šedá krajina se zazelenala. Dnes se sem vrací zvěř, ptáci a řada rostlinných druhů, nádrže jsou opet plné vody a území je  mnohem bohatším zdrojem obživy, nežli dříve.  Kalpavalli je nyní bohužel ohroženo stavbami větrných elektráren  a během našeho pobytu  jsem měla možnost účastnit se čtyřhodinové schůze, kde se vesničané radili, jak své území bránit. Úvodní referát ředitele jejich sdružení podtrhl důvody, proč  místním lidem na Kalpavalli záleží: jde jim o ochranu jak přírody, tak jejich vlastního živobytí, anglicky livelihoods. V tomto modelu rozvoje se příroda a živobytí nepotírají. Právě naopak.  

Když  Evropanka  oblékne  sárí

Timbactu Collective má ještě řadu dalších projektů. Např. pomohlo rozvinout ženská úvěrní družstva, která mají dohromady  15 000 členek,  jimž umožňují spořit i čerpat úvěry, aniž by se musely uchylovat k lichvářům.  Podpořilo také  vznik zpracovatelského a odbytového družstva biozemědělců, které má přes tisíc členů. Své produkty (neloupanou rýží,  olej a pomazánky z burských oříšků, jáhly...) prodávají buď přímo ze dvora, nebo do prodejen zdravé výživy v Bengalůru a dalších městech. Biozemědělství, které je vlastně návratem k tradičnímu hospodaření se smíšenými kulturami, podporují Timbactu Collective proto, že snaha státu za posledních třicet let  přesvědčit zdejší drobné zemědělce, aby přešli na monokultury burských oříšků, byla až příliš úspěšná. Vedla bohužel k degradaci půdy, k většímu suchu, ale i k  zhoršení výživy místních lidí, kteří si byli dříve zvyklí velkou část svých potravin pěstovat sami. Biozemědělství jim vrací možnost samozásobitelství a prodej přebytků přes odbytové družstvo  je pro ně současně výhodný zdroj příjmů.

Západní model rozvoje předpokládá, že všichni půjdou stejnou cestou: za pomocí techniky se přiroda  proměni v co nejvíc levných a užitečných výrobků, které prodáme, a za  utržené peníze maximálně uspokojíme své potřeby.  Nastane všeobecný blahobyt. Už Gándhí ale tento model zpochybňoval s poukazem na to,  že jedna zeměkoule k západnímu modelu blahobytu zdaleka nepostačí. Dnes se rozvoj stále více mění na hru kdo s koho  a v této hře prohrávají spolu s přírodou ti  nejubožejší. Gándhí by však řekl, že morálně  a duchovně prohráváme všichni.

V rámci lineárního modelu rozvoje jsou země, jako je Indie, často pejorativně označovány za nerozvinuté, či - pokrytečtěji -  za rozvojové. Pokud ale sejmeme západní brýle, či je aspoń dobře pročistíme, možná si všimneme, že Indie je v mnohém napřed. Cest k blahobytu je více  a někdy je lepší ta přímá –  závisející více na  samozásobitelství a přímých  vazbách na  přírodu, nežli na komplikovaných a křehkých technických a ekonomických  infrastrukturách.  Pokud jsem  tedy v Indii nosila sárí, bylo to i proto, abych vyjádřila svůj pocit,  že nejen oni od nás, ale do stejné míry i my od nich se máme co učit.                                                    

Článek poprvé vyšel v Kulturních novinách 16. ledna v č. 2/2012. Ve stejném čísle je další článek, zaměřený na různé modely růstu a rozvoje v Indii (Petr Daněk: Ádivásiové a přehrady: rozvoj proti rozvoji). Kulturní noviny je čtrnáctideník, zaměřený na společnost, politiku, vědu a umění, který není vlastněn nadnárodní firmou či soukromým majitelem, ale družstvem – společenstvím svých čtenářů.