Proč vlastně chodit do hor aneb jak zabít homo economicus

K mému překvapení se Tyrolák mile usmál a zadrmolil něco na způsob „tak mi to dáte příště“ i když věděl, že žádné příště nejspíš nebude.

Neříkám to proto, abych se mohl pohoršit, že u nás by se něco takového nestalo. Ale proto, abych poreferoval o okouzlení, jemuž jsem propadl stoupaje alpským svahem. Napadlo mě, že jsou místa, děje a skupiny lidí, kde věci fungují jinak než obvykle. Kde peníze jsou sice pořád ekvivalent, ale zdaleka ne tak všeobecný, jak učí ekonomická věda a pravidla nakládání s nimi jsou doplněná jistým altruismem. Opojná osamělost uprostřed horského údolím ve mně vyvolalo víru, že oněmi místy jsou právě kopce, oněmi ději putování po nich a skupinami lidé v horách nich žijící a jimi procházející.

A vzpoměl jsem si na jiné příklady, které teorii o zázračné moci hor, která dělá člověka lepším, potvrzují. Na zimní útulek jinde v Rakousku, v němž jsou pro znavené poutníky přichystána piva a limonády, na stěně visí ceník, pod ním kasička a nikoho ani nenapadne za vypité nezaplatit. Na lesní bar v Beskydech, kde to funguje v letních měsících podobně. Na stánek v Jizerských horách poblíž Smědavy, kde si cenu už několik let určuje kupující a prodejci se to bohatě vyplácí.

Rozjímání mě vydrželo až na vrcholek hory Gamskopf, kde jsem nalezl v plechové schánce tužku s podobnou té legendární chilské s lapisem lazuli. Ani tu nikdo neukradl a  tak jsem mohl do vrcholové knížky vepsat ódu na hory probouzející altruismus a vzájemnost ,  o které snili humanisté všech věků.

Pak ale přišel sjezd a při mém lyžařském umění logicky i pád. Po úderu do trestuhodně neohelmované hlavy a při následném hledání čepice, rukavic hůlek, brýlí, mobilu a vůbec veškerého obsahu lajdácky nezavřených kapes v závějích prašanu, jsem vystřízlivěl. Ba i jsem se na hory trochu nazlobil. Já o nich takhle hezky a ony na mě takhle. A v tu ránu jsem byl přesvědčený, že kopce neprobouzejí altruismus, že se v nich lidé chovají jako vždy tak, jak je pro ně výhodné. Platí i když bezprostředně nemusí, spoléhají se jeden na druhého, chovají se nezištně – to ano. Ale jen proto, že potřebují, aby to tak zústalo i dál. Pokud to je altruismus, pak povahy čistě ekonomické. A s tímhle přesvědčením jsem už s notně větší opatrností mířil dolů.

Na parkovišti jsem zul lyže s přesvědčením, že se do tohohle údolí už nikdy nepodívám – Alpy jich přeci nabízejí tolik, tak proč ulpívat na jednom místě. Při odjezdu jsem zahládl Tyroláka, majitele parkoviště, který mě odpustil dvě eura, s tím, že někdy příště, přičemž žádné přístě nebude, jak mě s úsměvem mává.

Dalších myšlenkových a emocionálních pochodů Vás ušetřím. Řeknu jen, že druhý den jsem byl v tomhle údolí s lyžemi zas. Prostě abych mu vrátil dluh. On se jen tak usmál, mávl rukou. Peníze si nevzal. Nasadil jsem lyže a stoupal vzhůru. V horách bylo krásně. 

Psáno pro Rádio Česko