Jeden den domovníka v Antarktidě: Čekání uprostřed praskajících ker

Posledního rána pobytu vědecké expedice Masarykovy univerzity na stanici J.G. Mendela mi budík zazvonil časně. Kolem mě byla tma, ale jen do chvíle, než jsem sundal zatemnění, za oknem už dávno vládl polární den. Díky modelu předpovídajícímu počasí jsem tušil, že tento den by mohl být jako stvořený pro přílet argentinských vrtulníků, které nás měly vyzvednout, ale jistotu jsem neměl. Otevřel jsem okno a do pokoje mi studený vítr navál sníh. Na pláži pod oknem se ve sněhu vyvalovali tři lachtani, opodál je podezřívavě sledoval přepeřující tučňák kroužkový.

Moře, totiž kanál Prince Gustava, který odděluje ostrov Jamese Rosse od „opravdové Antarktidy“, bylo téměř zcela zaplněno ledovými krami od velikosti fotbalových míčů po celá hřiště. Vystrčil jsem ven anténu a navyklým pohybem chytil satelitní signál pro příjem internetu. Příchozí zprávy z našeho logisticko operačního zázemí moji domněnku potvrdily; dnes by pro nás mohli Argentinci přiletět.

Přešel jsem do jídelny s kuchyňským koutem a před tím, než jsem dal vařit vodu na čaj, jsem zkontroloval ciferníky voltmetrů ukazujících stav nabití dvou masivních bateriových bloků, ze kterých bereme energii v noci.

Na snídani se sešlo všech čtrnáct členů expedice - sedm vědců, dva asistenti, lékař, dva technici, fotograf a já, správce stanice a vedoucí výpravy v jedné osobě. Nervozita způsobená nejistotou ohledně termínu a úspěchu naší „evakuace“ už byla pěkných pár dní znát, série letošních nezdarů provázejících argentinskou armádu už totiž způsobila, že naši tři vědci přesluhovali na stanici už o tři týdny déle, než chtěli, a když k nám minulý týden konečně vrtulníky poprvé zamířily, aby přivezly fotografa Jirku Kolbabu, utrhly se jim cestou dveře a musely se vrátit zpět na základnu.

Vysílačka mlčí, definitivní potvrzení jsem získal až v poledne satelitním telefonem přímo ze základny Marambio – ano, vrtulníky pošlou, budou u nás za dvě hodiny. Předchozí trénink vědců a příprava zazimování přinesly své ovoce, během dvou hodin usilovné práce byla stanice připravena k zazimování a opuštění: chemik s fotografem nasazovali okenice a ucpávali větrací otvory vzduchotechniky, klimatolog a rostlinný fyziolog s půdoznalcem a lékařem spustili rádiový stožár, dva technici vypouštěli vodu z nádrží a vyplachovali septik. Ostatní horečně vytírali podlahy, balili zbytky netrvanlivých potravin a naposledy uklízeli společné prostory, své pokoje i obě laboratoře. Na mně bylo zastavení vzduchotechniky, pozamykání všech rudě natřených technických a skladových kontejnerů a kontrola zazimování tří gumových člunů pro příbřežní plavbu i všech šesti zbylých větrných elektráren (dvě nám letos zničila vichřice).

Stejně jako loni v březnu jsem si připadal jako malé ztracené dítě, když jsem s klíčem na krku obíhal pevně zavřenou stanici se vchody krytými pevnými přišroubovanými deskami, která se nám v té nádherně odlehlé pustině na necelé dva měsíce stala domovem. Maně jsem při tom vzpomínal na opačný proces, když jsme v lednu stanici otvírali; na místo nošení kufrů ven jsme vykládali osm tun zásob a technického materiálu ze dvou pontonů chilského ledoborce, který nás sem přivezl. Sezóna končí, pomyslel jsem si, byla krátká, ale úspěšná. Teď ještě odlet vrtulníkem na Marambio, přelet Drakeova průlivu vojenským herculesem, autobus na letiště v Chile, let do Santiaga, Madridu, Frankfurtu, Prahy, autem do Brna… a pak mě zase čeká papírová válka v kanceláři.

V rekordním čase byla stanice připravena k opuštění, všech čtyřiačtyřicet zavazadel vzorně vyskládaných u osluněné teplé severní stěny. Vedoucí mohl být maximálně spokojen. Dieselový motor, který nám byl od zazimování větrných elektráren zdrojem energie, utichl. Se zatajeným dechem jsme naslouchali zvukům kolem nás; náhlé ticho se postupně rozeznívalo koncertem nečekaných hudebních nástrojů. Praskání ledových ker na moři, křik rybáků a chaluh, hlasité vrčení lachtanů a tiché předení meteorologických přístrojů... a tlukot čtrnácti srdcí, která se jen nerada loučí s místem, které jim tolik učarovalo.

Konečně jsou tady, dva prastaré vrtulníky argentinských vzdušných sil. Členové expedice podle mnou přiděleného pořadníku fasují záchranné vesty a soukají se dovnitř. Napřed ti, kteří už mají tři týdny zpoždění, pak ženy, fotograf, další vědci, asistenti, lékař. Tučný Argentinec snažící se překřičet hluk rotorů gestikuluje, že tři osoby a většina nákladu poletí až v druhé obrátce. Ani kapitán neopustí svou loď. Nechávám si na zemi oba techniky a máváme vědecké části výpravy, kterou stroje pomalu zvedají vzhůru; prach, sníh a kamínky vířené vrtulemi nás nutí otočit se k nim zády.

Antarktické sluníčko svítí, lachtani se spolu přetlačují a my tři sedíme na hromadě barelů, beden, kufrů a batohů. Tučňák, vyplašený vrtulníky, zmizel. Teprve po víc než dvou hodinách přichází satelitem zpráva: kazí se počasí, zůstáváte na místě, vědci jsou v pořádku na cestě přes moře a vás vyzvednou vrtulníky přibližně do týdne. Zatížen předchozími špatnými zkušenostmi se zamyšleně dívám na modrou oblohu a přemýšlím, jakou technickou závadu, nedostatek paliva či jinou neschopnost to tentokrát naši dopravci maskují za počasí. I tohle je Antarktida, krčím nakonec naoko lhostejně rameny a s techniky se pouštíme do práce. Je třeba odšroubovat jeden vchod, sundat alespoň některé okenice, zapnout malý diesel, odšpuntovat vzduchotechniku, vymyslet, co si můžeme uvařit a hlavně odnosit všechnu tu bagáž zpátky dovnitř. Expediční sezóna 2011-12 končí, sezóna 2012-13 začíná, napadne mě poněkud cynicky.

Vědecká stanice bez vědců je tichá, temná (to ty okenice), studená a náhle podivně známě neznámá. Je večer, sedíme spolu kolem stolu, který je pro tři nesmyslně velký, jíme konzervy Hamé (sponzorský dar expedici) a nevěřícně se na sebe díváme. Vždycky večer po práci jsme se tu potkávali všichni, vyprávělo se, zpívalo s kytarou, nebo se pustil film. Teď tady vládne zaražené ticho přerušované občas nějakou křečovitě vtipnou poznámkou o kolezích, kteří odjeli do civilizace bez kufrů.

Příští dva dny má podle předpovědi být silná vichřice, vrtulníky jistě nepřiletí. Alespoň se vyspíme. A pak? Kdo ví. Byl to dlouhý den, hlavě se už nechce dál přemýšlet. Jdu si lehnout, po cestě si beru ze staniční knihovničky rozečtenou knihu, kterou jsem plánoval dočíst až v lednu příštího roku.

Zprávy z první ruky o vědecké expedici na stanici J.G. Mendela můžete najít zde

Autor je manažerem a správcem České vědecké stanice J.G. Mendela na ostrově Jamese Rosse v Antarktidě, jejímž vlastníkem a provozovatelem je Masarykova univerzita (Brno).

foto: K. Láska

zdroj: Stránky polárního výzkumu Masarykovy univerzity