Itálie. Zázračná země, kde se veřejné výdaje promění v soukromé zisky

Jak známo italský premiér Mario Monti podává Itálii hořkou medicínu tvrdých opatření s cílem vyléčit její děravé veřejné finance. Na konečný výsledek si ještě počkáme. Přesto sílí, a to nejen v Itálii, hlasy, které říkají zcela jasné, že odebírat krev pacientovi, který již ji má tak málo, může mít jen záhubné následky, stejně tak, jak záhubné byly výsledky aplikace pijavek nemocným v středověké medicíně.

Mně to ale pořád nedá, a tvrdohlavě zastávám názor, že v ekonomii, jak italské tak evropské, potřebné peníze jsou, ale stát jednoduše není schopen, možná není ani ochoten, je najít, vybírat a smysluplně používat.

Jeden příklad za všechny: v minulých dnech vypukl další velký skandál, když vyšlo najevo, že senátor ze PD, středolevicové politické uskupení, Luigi Lusi odcizil ze stranických kas ohromných 13 milionů €! A to ještě dodejme, že se jedná o stranu, Margherita, která již neexistuje, protože splynula s PD. Rychlost, se kterou svůj hřích uznal dává prostor domněnkám, že tyto peníze neměly sloužit jen jeho soukromým účelům, ale že měly i jiné politické adresáty, kterým teď Lusi bude dělat obětního beránka. Lusiho prohlášení, že bere "plnou odpovědnost za sebe a za všechny," bylo doprovázeno slibem, že je ochoten vrátit ihned 5 milionů €, asi ten zbytek, který ještě nerozdal svým kumpánům.

Italové jsou tím rozhořčení, protože jednalo se o veřejné peníze daňových poplatníků. V zemi, kde v roce 2010 18,2% obyvatel hrozilo nebezpečí chudoby a 6,9% žije ve stavu vážné hmotné nouze, kde 11% rodin žije v absolutní a 4,6% v relativní chudobě politika si naopak žije nad možnost a mnozí už proti tomu začínají protestovat. Zvedají se hlasy volající i po násilí, jako poslední možnost odporu proti tomuto systému založenému na výsadách. Poslanci a senátoři mají nejvyšší platy v Evropě (mezi 15 až 20 000 € měsíčně). Ačkoliv v referendu z roku 1993 valná většina Italů jasně řekla, že si nepřeje veřejné financování politických stran, tyto ho přejmenovaly na volební úhradu a vesele jedou dále v bohatém financování z veřejných zdrojů. V roce 2008 utratily 136 milionů € a získaly zpět 503 milionů €, čili čtyřikrát tolik!
Tohle je možné, protože neexistuje žádná povinná externí kontrola financí stran, které nemají ani podobu právnické osoby.
Takže opět: neměli by si italský stát, a jemu podobně fungující státy, nejprve udělat pořádek ve svých strukturách, kde vybrat odcizené peníze a až potom, nebudou-li stačit a bude-li je potřebovat pro své fungování, je vyžadovat od občanů? Ztráta důvěry voličů v politiku a obrovská propast, která se rozevřela mezi jejich životy, potřebami a ambicemi a světem politiky a hospodaření veřejných peněz začíná právě tady.