Zatím ještě ne izolace, ale marginalizace určitě

České a britské „ne“ Smlouvě o stabilitě, koordinaci a vládnutí v hospodářské a měnové unii (fiskální smlouva), znovu oživilo úvahy o tzv. vícerychlostní Evropě. Přestože je flexibilita stálým prvkem evropské integrace, tak se podobně vážná debata nevede v Unii příliš často. Tentokrát je k tomu ale opět důvod. Evropa se totiž nachází v nejhorší krizi od 2. světové války, ve fázi jistého bodu zlomu.

Fiskální smlouva ve skutečnosti nepřináší nic zásadně nového nad rámec již přijatého balíčku reforem evropského ekonomického vládnutí (six pack).  Je však důležitou, i když ne postačující, politickou deklarací členských států, že chtějí držet pod kontrolou své fiskální deficity a veřejný dluh. Podle guvernéra Evropské centrální banky (ECB) Maria Draghiho se jedná o první krok směrem k fiskální unii. V případě, že má Draghi pravdu, tak se zde právě rodí vícerychlostní Evropa s tvrdým jádrem kolem eura a s institucemi, které budou patrně částečně odděleny od institucí sedmadvacítky. 

Pokud Draghi hovoří o pevném jádru, má patrně na mysli výraz použitý v r. 1994 W. Schaubelem, toho času šéfem poslanců CDU-CSU a dnešním německým ministrem financí a jeho kolegou K. Lamersem. Jejich termín ekonomického a strategického srdce kontinentu (Kerneuropa) tehdy zahrnoval Německo, Francii a Benelux. Je to tedy něco jiného než klasické formy flexibilní integrace, sloužící k povzbuzení užší spolupráce mezi členskými státy EU, které si přejí ve spolupráci jít dále, než je stanoveno ve smlouvách.

Rozdíl mezi tehdejší a dnešní situací je, že tzv. pevné jádro, pokud fiskální smlouvu ratifikují všechny státy, které to přislíbily, čítá 25 zemí, takže panuje celkem oprávněná obava, zda za pár let budou ještě existovat nějaké instituce sedmadvacítky, či zda nedojde k fúzi Eurozóny s institucemi EU a ten zbytek (Velká Británie a Česká republika) bude s novou EU propojen třeba jen prostřednictvím zóny volného obchodu nebo bude náš svazek s EU jinak rozvolněn. Příkladem může být Švýcarsko, které je s EU propojeno sítí bilaterálních smluv nebo země Evropského hospodářského prostoru (Island, Norsko a Lichtenštejnsko).

Na úvahy o jádru Evropy se můžeme podívat samozřejmě i jinak. Tedy, že i pětadvacítka je stále příliš velká a nestabilní a že ani současná eurozóna není z důvodů reálné konvergence tou skutečně optimální měnovou zónou. To zahrnuje všechny ty úvahy o tom, že by se z dnešního eura mohlo časem vydělit jiné (užší) tvrdé jádro „německého eura“ fiskálně disciplinovaných zemí. Součástí těchto ekonomicko-redukcionistických nápadů ale obvykle není důležitý fakt, že jednou ze základních myšlenek evropského integračního procesu je solidarita, jejíž porušení by mohlo celý koncept úplně zbořit.

Jak bylo uvedeno, fiskální smlouva je velmi podobná nařízením přijatým v rámci tzv. six-packu, ke kterému se Česká republika připojila. Ani argument neúčasti na eurosummitech není příliš srozumitelný, protože jediným důsledkem českého postoje bude, že se nebudeme moci účastnit ani těch jednání, na kterých budou státy, které fiskální kompakt podepsaly. To, že smlouva sama o sobě není řešením, je zřejmé. Neúplné řešení však není dostatečným důvodem odmítnutí dohody. Vládní stanovisko lze tedy interpretovat jako součást argumentace pro uskutečnění referenda o přijetí eura a potvrzení dlouhodobé neschopnosti či možná spíše neochoty formulovat jakákoliv konstruktivní stanoviska, což má za následek náš omezený vliv na formování evropských politik.

V tomto bodě se je třeba zamyslet nad širšími souvislostmi, které by měly být východiskem pro rozhodování v tak zásadním zahraničněpolitickém zájmu. Primárně se jedná o historické a geopolitické aspekty. Česká republika se nachází v prostoru, který sloužil jako nárazníkové pásmo mocenského střetu mezi Západem a Východem. Proto bylo po roce 1989 naším klíčovým cílem návrat na Západ, resp. do Evropy, což je cíl, který se naším vstupem do NATO (1999) a EU (2004) naplnil a od té doby se nepodařilo formulovat nové cíle, na kterých by byla mezi naší politickou reprezentací dostatečná shoda.

V současné Koncepci zahraniční politiky ČR přitom vláda sama říká, že „ČR vystupuje z pozice […] státu, který sleduje nejen své vlastní zájmy, ale přebírá také spoluzodpovědnost za vývoj Evropy“. Vláda chce představovat Českou republiku jako „důvěryhodného partnera v politických a ekonomických vztazích“, dále pak uznává, že „hlavním českým zájmem je zachovat vliv Evropy na utváření mezinárodního řádu“, a nevidí pro evropskou integraci alternativu.

Předpokladem pro akceschopnou a ekonomicky a politicky silnou Evropu, což patří mezi základní priority české zahraniční politiky, je silná a jednotná unie. Nejednotná, rozštěpená a tvořená z několika bloků, nemůže hrát roli silného hráče v mezinárodních vztazích.

Naše činy jsou však jiné. Vláda není schopna pragmatického přístupu, ani když se jedná o peníze a při vyjednávání nového víceletého finančního rámce prosazuje snižování celkového objemu rozpočtu EU, což může ohrozit hlavní prioritu ČR, tedy zachování výdajů na kohezní politiku, která v době rozpočtových škrtů na národní úrovni, představuje jediný významný fiskální impuls.

Toto celé je nutné nějak reflektovat. Nejlépe v širší společenské debatě o českém místě v Evropě. Když se naši volení zástupci nejsou schopni dohodnout na tak zásadní věci a místo toho se vedou spory ve vládě, mezi vládou a prezidentem, mezi dvěma tajemníky pro EU, tak je třeba dát najevo, co si lidé myslí jinými způsoby. Výsledkem tohoto procesu by měla být reflexe některých předsudků a jasná definice naší role v Evropě.

Toto je zkrácená verze článku, který vyšel  v březnovém vydání časopisu Mezinárodní politika. Spoluautorkou je kolegyně z Glopolisu Dáša Milerová Prášková.