Měnová unie: lekce z USA

Americká měnová unie funguje přes dvě stě let a zahrnuje rozsáhlou, ekonomicky  heterogenní oblast. Ekonomiky amerických států jsou strukturálně diferencované a prožívají často odlišný průběh cyklu. Vzhledem k výkonnosti americké ekonomiky lze jen obtížně tvrdit, že by společná měna na ni měla dlouhodobě negativní vliv. Tato ekonomika je naopak dokladem, že velmi odlišné regiony mohou prosperovat i bez nezávislé měnové politiky a fluktuace měnových kurzů. Měnová unie přispívá jak k rozvoji jejich vnitřního obchodu a konkurence, tak jejich makroekonomické stabilitě, mj. v důsledku vyšší stability spotřebitelské poptávky.

 Fiskální politiky amerických států si navíc ponechávají značnou nezávislost. Mohou (až na výjimky související s jejich ústavními požadavky) hospodařit s deficity a jejich daně z příjmů, zisků i prodejů nejsou sjednoceny. Za dluhy jednotlivých států federální vláda neručí, a státy tak mohou zbankrotovat. To se také v minulosti stalo, bez jakéhokoli následku pro federální finance nebo americkou měnu. Úrokové sazby, za které si státy na trhu půjčují, jsou často výrazně odlišné, ani v této skutečnosti však pro dolar žádné nebezpečí nespočívá.

 Mezi evropskou a americkou měnovou unií existují pochopitelně rozdíly, a to především ve flexibilitě a mobilitě pracovní síly. Nejdůležitější rozdíl spočívá však v okolnostech, ze kterých si americké státy a země EU půjčují. Oproti značným rozdílům v sazbách, resp. výnosech dluhopisů vydávaných americkými státy, odrážejícím odlišná rizika jejich insolvence, se sazby, za které si půjčovaly země eurozóny od jejího vzniku, až do vypuknutí úvěrové krize postupně sbližovaly. Přestože eurozóna, podobně jako americká federace, za dluhy svých členských států neručí, finanční trhy dávaly najevo, že tomu nevěří. Postup EU ukázal, měly pravdu. 

 Americká i evropská měnová unie odstraňují kurzové riziko, americká unie je však z pohledu jednotlivých států nahrazuje úvěrovým rizikem. Dluhy těchto států nefinancuje a finanční trhy na to reagují výší úrokových sazeb. Náklady deficitů u zadlužených států proto rostou a od dalšího zadlužení odrazují. Politicky motivovaná snaha EU o vzájemnou pomoc a integraci však působí opačně.

 Dluhová krize některých zemí eurozóny nemá proto s její měnou nic společného. Příklad USA ukazuje, že ani silná federální vláda nebrání fiskální nezávislosti jednotlivých států a tato nezávislost nemusí být v rozporu se stabilní měnovou unií.