Přál bych si politika, který by laskavě opakoval odpověď, kterou může v dané chvíli dát. Dvakrát, pětkrát by klidně vysvětlil, proč nemůže říci více. Přál bych si nežoviálního a uměřeného státního úředníka, který by kandidoval, ač by věděl, že od začátku musí být průhledným jak sklo. Přál bych si vyrovnaného jedince, který umí odvést kus práce a odejít, protože tu nikdo není na věky. Přál bych si muže a ženy, kteří převezmou odpovědnost bez přihlouplých mediálních her. Myslím tím komedie, ve kterých se chvíli pláče a štká a poté se ukazuje síla slovy i gesty. Odmítám připustit, že by nebylo možno takového politika zvolit. Jasně, že by jej někdo musel nejdříve vychovat, musel by uzrát (téměř nemůže být mladý) a pak by se musela společnost vykašlat na komedie předvolebních kampaní a ignorovat je. A pořád si myslím, že je toho schopna politická obec kandidátů a stejně tak obec voličů. Stačí vyjádřit jasnou vůli.

Politická reprezentace skutečně dává najevo příliš své emoce. Myslím, že se nemýlím. Více než dámy jsou to pánové, kteří kňourají své salónní vzlyky na adresu odposlouchávačů, nezvolených občanů, nevládních organizací, aktivistů, novinářů i zrádných kolegů. Plni emocí v něžnostech zdrobnělin a jinde ve výlevech mužných citů jsou zděšeni nad úrovní veřejného a stranického života. Místy je možno cítit sultánský nadhled a dusný vzduch, protože budou padat hlavy. Dokonce musí padat, protože bez toho by nebylo drama úplné. Ale když jim to orientální divadlo přestaneme brát, budou muset změnit způsoby.
 
Ale ona i společnost reaguje podobně, veřejný pláč po spravedlnosti a právu není možné přeslechnout. Štkáme nad tím, jací jsme chudáci, jaké příkoří od politiků či celé Evropy musíme strpět. A ať je to zpravodajská hra či skutečnost, za tou uplakanou nespokojeností je slyšet i temný hlas neřízeného a bezcílného hněvu: Pryč se vším! Změnu! A jakou? Nevím, nějakou!

Podobnou, ale neplačtivou odpovědí je recese, tentokrát ne ta ekonomická. Snaha tvořit vtipy, chechtat se a uzdravit svou duši švejkovským humorem nad nebetyčnou hloupostí těch druhých, je ale ústupem stejně, jako ta recese ekonomická. Recesisté se zásadně nesmějí sobě, jací že jsou hlupáci, když ten politický marast dovolili. Smějí se těm nahoře. Startují u Porsche a běhají s Janouškem, vodí Kolibříky lesem a straší se Babákem... Nedovedou totiž ani plakat nad sebou, že takovou úroveň politiky až dosud respektovali. Přepisují tak ono blahoslavenství, kteří říká, že se nejdřív pláče, aby se pak člověk mohl smát.

Ježíš plakal nad Jeruzalémem. Neplakal nad tím, že nebyl přijat. Neštkal zraněnými vzlyky jako ublížený Bůh. Nepotřeboval plakat nad tím, že něco zpackal. Plakal s těmi, kterým nebylo jedno, že se v tom městě už ničemu pořádně nevěří. Plakal s těmi, kteří těžko snášeli nejednotu židovských představených. Plakal s těmi, kteří odmítali připustit, že by to všechno mělo zůstat tak, jak je.

A zamířil hned do chrámu. Do toho chrámu, o kterém už část kněžstva neměla žádné valné mínění a čekali jen na chrám z nebes, který nějak sestoupí. Tenhle chrám už nemá budoucnost. Šel tam, kam část horlivých kněží už nikdy nevstoupí, protože radši čistě žijí a učí kdesi ve skalách a místo oběti mají svátostné jídlo. Chrám je nepoužitelný. Šel tam, kde nebylo jasno, zda je kalendář svátků skutečně správně spočítaný a oběti platné. Vstoupil do chrámového okrsku, v němž se vedle předepsaných obětí Izraele přinášela oběť pohanů, dokonce i císařská oběť (aby byl klid od Říma).

Šel tam, vykázal kupce s autoritou znalce Zákona a začal na vyklizeném prostranství učit. Kašlal na představy o dobrém byznysu. Dům Boží je dům k modlitbě, tak je to psáno. A dost! A učil i dny potom, aby si nikdo nemyslel, že to byl jen jednodenní úlet. Rabín Ježíš nedal šanci kupcům k návratu. A pro tento čas mu nikdo nemohl nic udělat, protože v pláči sebral sílu k dílu a provedl to, co se dělat má. Věřil tomu, co kázal, že ti, kdo pláčou, se budou nakonec smát. A proto je mu možné věřit!

Ke smíchu ještě daleko. Soud, který mu přichystali, stál za to.

Nám v tuhle chvíli stačí, že víme, co máme dělat. Stát jako berani na tom, že výkon politického mandátu je nebarevnou službou, kterou je třeba odvést kvalitně a včas. A že je to mandát na stanovenou dobu, velmi často končící nějakou formou popravy. V nejlepším případě se střídá služba jako ve fabrice. A pokud si to budeme vyžadoval a šířit to kolem sebe silněji, než se šíří myšlenky na bezbřehou zlobu, budeme jednou také potěšeni a svobodně se budeme smát.

 

(o druhém z osmi Ježíšových blahoslavenství z Matoušova evangelia, 5. kapitoly)

Související