Kdo připevní svíčku na zeď aneb Zvyšují finanční motivace výkonnost pracovníků?

Máte k dispozici předměty na následujícím obrázku: svíčku, zápalky a krabičku s připínáčky. Vaším úkolem je umístit svíčku na korkovou stěnu tak, aby když se zapálí, vosk nekapal na stůl. Jak to uděláte? ... Máte-li pocit, že znáte řešení nebo se chcete podat, čtěte dál.

Můžete zkusit svíčku zapálit a roztaveným voskem přilepit ke zdi. Pravděpodobně ale zjistíte, že svíčka nedrží a navíc z ní po zapálení kape vosk na stůl. Můžete také zkusit svíčku ke stěně přišpendlit, ale nedosáhnete tím než toho, že ji rozdrobíte. Správné řešení najdete o obrázek níže. Z krabičky vysypete špendlíky, několika z nich ji připevníte ke zdi a postavíte na ni svíčku.

Psycholog Karl Duncker nechal v roce 1945 část účastníku svého experimentu řešit zadání z výše uvedeného obrázku, zatímco pro ostatní úkol změnil v tom, že špendlíky nebyly v krabičce ale na stole vedle ní, jak to ukazuje třetí obrázek. Lidé s vysypanou krabičkou řešení objevili v průměru výrazně rychleji než lidé s krabičkou plnou špendlíků, protože ti krabičku vnímali jen jako nádobu na špendlíky, ne jako nástroj pro vyřešení úlohy. Duncker tento problém pojmenoval jako "funkční fixaci", neschopnost představit si, že by věc šla využít jiným než obvyklým způsobem.

Svíčkový experiment rozšířil a dále proslavil v roce 1962 jiný psycholog, Sam Glucksberg. Řešitele úlohy dále rozdělil na ty, kterým slíbil finanční odměnu za co nejrychlejší nalezení řešení, a na ty, kterým žádnou odměnu neslíbil. U snadnější verze úkolu, té s od začátku prázdnou krabičkou, byli podle očekávání finančně motivovaní řešitelé rychlejší — poradili si v průměru za tři a půl minuty, zatímco řešitelům bez slíbené odměny to trvalo pět minut. A co problém s plnou krabičkou? Účastníkům bez slíbené odměny zabral více než sedm a půl minuty, zato těm motivovaným... více než jedenáct minut!

V popsaném experimentu, stejně jako později v mnoha dalších, se ukázalo, že finanční motivace funguje u přímočarých úkolů, ale nemá dopad nebo přímo škodí u úkolů, které vyžadují, abychom ve svém myšlení vystoupili ze zaběhlých kolejí a hledali neotřelá, překvapivá řešení. Půjdu-li na brigádu česat jablka, nepochybuji o tom, že více bedýnek naplním, budu-li placený od kilogramu. Pokud ale je mým cílem zorganizovat neotřelou marketingovou kampaň, vyvinout revoluční produkt, vynalézt levnější způsob uchovávání elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo umožnit podnikavým lidem v chudé zemi přístup k úvěrům, možná tlak peněžní motivace není to pravé ořechové. Možná bych se měl raději spolehnout na lidskou zvědavost, vynalézavost, soutěživost a touhu být ostatním prospěšný.

Daniel Pink ve své strhující prezentaci na TED Talks, z které v tomto blogu vycházím, zmiňuje australského výrobce softwaru, který v některé dny nechává své zaměstnance pracovat, na čem se jim zlíbí. Má to jedinnou podmínku: další den musí své nápady odprezentovat svým kolegům. Podobně to dělá jedna z nejobdivovanějších firem současnosti — Google. Svým zaměstnancům dovolí, ať 20 % své pracovní doby věnují tomu, co sami uznají za vhodné. Podle Daniela Pinka má v oněch 20 % času původ každý druhý produkt Googlu, včetně například služby Gmail.

Napadá mě hned několik oblastí, kde popsané příklady z experimentální psychologie i světa businessu vedou k zamyšlení. Pokud akademici budou získávat peníze a povýšení jen podle svých vědeckých publikací, můžeme se divit, když budou nahlížet pod menší a menší pařezy v dobře prozkoumaných hájcích, kde je bezpečno a je snadné setkat se a vzájemně se ocitovat s jinými výzkumníky, a přitom přehlédnou celé lesy plné pokladů k objevení? Pokud základní a střední školy budou hodnocené podle výsledků v centralizovaných testech pokrývajících ministrem stanovené učivo, můžeme jim zazlívat, že nebudou experimentovat s novými způsoby výuky a že budou z žáků vychovávat cvičené opice, ne samostatně myslící občany? Pokud zaměstnanci ve finančním sektoru budou odměňováni na základě krátkodobých zisků, opravdu nás tak šokuje, když budou koukat jenom úzkým průzorem vpřed a nevšimnou si, že levými koly už visí ve vzduchu nad propastí?

Jako ekonom bych možná měl být ve svých výrocích opatrnější. Ekonomie znovu a znovu přináší důkazy o mocném vlivu nastavených motivací, často peněžních, na lidské chování. Zdá se ale, že někdy se vyplatí důvěřovat. Důvěřovat zaměstnancům, že chtějí odvést dobrou práci a pomoci firmě čerstvými nápady. Důvěřovat školám, že chtějí hledat způsoby, jak učit lépe, a rodičům, že své děti pošlou do takových škol. Důvěřovat vědcům, že sami touží odhalit pravdu, a to zrovna v těch nejzásadnějších otázkách.  A důvěřovat i sám sobě, že pokud si zajdu do lesa či na koncert, třeba mě trkne řešení pracovního problému, nad kterým si už dva dny lámu v kanceláři hlavu.