Vymýšlela jsem si rekviem, ale teď prožívám štastné období, říká Věra Čáslavská

Život podle nápěvu písně Voskovce a Wericha – Jednou jsi dole, jednou nahoře – žije Věra Čáslavská. Sedminásobná olympijská vítězka má za sebou slávu i zmar, vzestupy i pády, radosti i smutky, teď je ale plná energie a chystá se na čtvrteční oslavu svých sedmdesátin.

Žádný tlak

"Jsem spokojená se stavem, který prožívám," řekla slavná gymnastka. "Cítím se spokojená a nezávislá na velkých rozhodnutích, jako jsem měla dřív, nejsem pod žádným tlakem, že musím něco dokázat a překonat. Je to docela šťastné období," dodala.

V posledních týdnech má napilno. Pořádala olympiádu pro japonské sirotky po tsunami, otvírala kliniku fyzioterapeuta Pavla Koláře. Ve středu pokřtí poštovní dopisnici se svým portrétem od Oldřicha Kulhánka a večer má premiéru dokument Olgy Sommerové, jehož je hlavní postavou. V den svých kulatých narozenin bude v Ostravě podepisovat knihu Pavla Kosatíka "Věra Čáslavská – Život na Olympu".

"Už měsíc jsem pořádně nespala. Vlastně teď spím ve vaně, ve které vždycky usnu," smála se Čáslavská. "Je to zvláštní léčba vodou a cítím se díky tomu moc dobře. Nebolí mě záda, klouby, což přičítám tomu spánku ve vodě. Opravdu se cítím docela dobře, řekla bych, ale nemůžu říkat spokojeně, protože kdybych to řekla, tak se v ten moment něco přihodí. Raději preventivně nic nechválím, ať se to nezboří."

Slavná sportovkyně ví, o čem hovoří. V Japonsku 1964 získala tři olympijská zlata a v Mexiku 1968 přidala další čtyři vavříny. Byla symbolem pražského jara, ale po návratu ji v komunistickém Československu čekaly výslechy státní bezpečnosti a po podpisu petice Dva tisíce slov ji režim zavrhl.

Rok po sametové revoluci v roce 1989 se vrátila na veřejnost jako poradkyně prezidenta Václava Havla, ale vše se zvrtlo smrtí bývalého manžela Josefa Odložila v roce 1993 po jeho potyčce se synem Martinem. Ten byl v roce 1996 odsouzen ke čtyřem letům vězení, ale o rok později mu prezident Havel udělil milost.

Byla jsem prostě na dně

Čáslavská se stáhla na řadu let do ústraní. "Byla jsme prostě na dně," vzpomíná. Dokonce si vymýšlela rekviem. "Už jsem se viděla, jak vyletím komínem. Nemám ráda pohřby a nechtěla jsem sužovat lidi, kteří mě měli rádi, a děti Radku s Martinem. I hudbu jsem měla vymyšlenou," řekla gymnastka.

Oslovila režisérku Sommerovou, ale z nápadu na smuteční dokument vznikl celovečerní film a narozeninový portrét. A Čáslavská je po depresích už pár let zase svěží. "Nevím, co mě drželo, kde jsem vzala tu energii, co byl ten impulz. Vím, že nějaké byly, ale nemůžu je definovat konkrétně. Říkám, že se stal zázrak, protože už jsem nevěřila, že se ještě vrátím mezi kamarády," řekla držitelka celkem 140 medailí.

V Kosatíkově knize Život na Olympu Čáslavská otevřeně hovoří o všech svých strastech, o slávě jen minimálně. "Je to o naději, kterou všichni potřebujeme, i když klesneme hluboko. Je o tom, jak se má člověk snažit a věřit. I bohové mají různé bolístky jako lidi dole. Nic jsem neskrývala, je to knížka o pravdě," poznamenala.

Na otázku, zda věří v osud, odpověděla, že to by bylo na delší povídání. "Myslím, že člověk má v momentu narození předepsané své peripetie a ty neobalamutí."

V současnosti se dá říci, že si života užívá. "Je to tak půl na půl," naznačila, že má dost povinností. "Nemůžu chodit višňovou alejí nebo na Petřín, ale když doma pracuju, pustím si třeba Freddieho Mercuryho, ráda si zajdu na koncert, na výstavu, což jsem si dřív musela odpírat," řekla Čáslavská.