EU trochu jinak? Hollandovy vize a realita evropské politiky

Jak (ne)růst

François Hollande a jeho spolustraníci ve volební kampani obviňovali prezidenta Sarkozyho z příliš submisivního postoje vůči Německu a slibovali sebevědomější a důraznější prosazování francouzských zájmů, i za cenu případné konfrontace. Součástí této rétoriky bylo i jednoznačné odmítnutí tzv. fiskální smlouvy, která zavazuje signatářské státy ke snižování ročních deficitů a k vyrovnanému hospodaření s veřejnými financemi. Hollande prohlašoval, že se pokusí všemi prostředky zabránit její ratifikaci francouzským parlamentem a že, bude-li zvolen, znovu otevře obsah smlouvy na půdě EU a bude požadovat její doplnění o opatření stimulující hospodářský růst. Za tím účelem navrhoval vytvoření programů pro podporu rozsáhlých strukturálních projektů, jakousi současnou evropskou analogii k Rooseveltovu Novému údělu. Tyto projekty by měly být financovány zejména vydáváním společných evropských dluhopisů a zdaněním finančních transakcí.

Těmito plány ovšem socialistický kandidát vyvolal odmítavé reakce ve většině evropských států. Ne proto, že deklarují potřebu nastartovat ekonomický růst, ale protože by nutně vedly ke znovuotevření těžce dojednaného konsensu 25 států, jenž se rodil v okamžiku, kdy mnozí věštili eurozóně brzký rozpad. Evropští politici se, nepříliš překvapivě, obávají návratu této turbulentní situace. Angela Merkelová v reakci na možnost Hollandova zvolení začala otevřeně vyjadřovat podporu Nicolasi Sarkozymu a dokonce s ním vystupovala ve společných diskusních pořadech.

Hollandův požadavek na znovuotevření fiskální smlouvy nezískal žádnou výraznější podporu a představitelé ostatních států jej vesměs označují za nereálný - už proto, že by vyžadoval souhlas ostatních 24 partnerů. Socialistický kandidát se proto chytá každé příležitosti, která by mu umožnila prezentovat jeho myšlenky jako součást evropského mainstreamu. Proto se minulý týden okamžitě přihlásil k výrokům prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho, který se nechal slyšet, že by Evropa měla přijmout plán pro podporu hospodářského růstu. Zatímco však Hollande požaduje nastartovat růst zvýšením státních výdajů do ekonomiky, Draghi měl na mysli přesný opak, když hovořil o podpoře růstu prostřednictvím úspor a strukturálních reforem, jako je reforma pracovního trhu, posílení mobility pracovních sil nebo zlepšení zaměstnaneckých příležitostí pro mladé.

Evropská politika a volební strategie

Mezitím se ale zdá, že prvotní obavy z francouzského enfant terrible poněkud vyprchaly. Z Berlína už namísto agilní podpory pravicového kandidáta znějí hlasy, že stranická afiliace budoucího prezidenta není rozhodující a Německo bude zodpovědně spolupracovat s každým představitelem francouzského státu. Neoficiálně se k tomu dodává, že Hollande by stejně neměl prostor pro provádění výrazně odlišné politiky.

Lze se domnívat, že hlavním důvodem pro ostrou Hollandovu rétoriku nebyla strategická úvaha o potřebě změnit francouzský postoj k procesům měnícím povahu ekonomického vládnutí v EU, ale spíše taktická potřeba ostrého vymezení vůči Sarkozymu v předvolební kampani. Hollande ostatně v principu proti myšlence vyrovnaného rozpočtu nijak neprotestuje a sám deklaroval, že by jej chtěl v případě svého zvolení dosáhnout do roku 2017. Nejpravděpodobnější se tedy jeví varianta, že místo znovuotevření rozpočtové smlouvy se spokojí se smlouvou novou, tu rozpočtovou pouze doplňující.

Hollande vyhlásil ve vztahu k Unii i další priority.  Podporuje aktivnější roli Evropské investiční banky v investicích pro infrastrukturní projekty a obecně také výraznější podporu hospodářského růstu ze strany Evropské centrální banky, např. prostřednictvím snižování úrokových sazeb nebo oslabením eura. Navrhuje také poměrně robustní unijní rozpočet s vysokým podílem Společné zemědělské politiky. Tyto úvahy však už patří k běžné evropské debatě a na rozdíl od otevírání nedávno podepsaných smluv nevyvolávají u partnerů tak negativní reakce.

Vše při starém

Případné zvolení Françoise Hollanda prezidentem tak pravděpodobně nepovede k výrazné změně směřování, ani stylu francouzské evropské politiky. Možná již nebudeme svědky tolika srdečných a spokojených úsměvů během jednání francouzsko-německého tandemu, jako během éry „Merkozy“. Je ale dobré si připomenout, že sdílená politická orientace není garancí dobré mezistátní spolupráce (ostatně i Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy nezačínali svůj vztah právě nejvstřícněji) a nedávná historie zná případy, kdy spolu francouzští a němečtí představitelé dokázali spolupracovat velmi efektivně a vřele i přesto, že pocházeli z odlišných politických táborů. Není a priori důvod se domnívat, že v případě Françoise Hollanda tomu bude jinak.

Tomáš Havelka

Autor je juniorním analytikem AMO