Je plná gramotnost v Indii jen snem?

Zlomovým rokem ve vzdělávání byl v Indii rok 1986, kdy přijala vláda novou vzdělávací politiku spolu s celou řadou plánů podporujících rozvoj základního vzdělání napříč celou Indií. Díky programu spuštěnému v roce 1994 bylo otevřeno 160 tisíc nových základních škol a 84 tisíc alternativních vzdělávacích středisek a program si tak získal i záštitu UNICEF.

V roce 2001 byla odstartována kampaň „Vzdělání pro všechny“, jeden z největších světových projektů, který měl pokrýt potřeby až 200 miliónů dětí. Tato kampaň se stala vlajkovou lodí vlády a zároveň naplněním 86. dodatku Ústavy, který praví, že základní vzdělání je povinné a bezplatné pro všechny děti ve věku od 6 do 14 let a je zároveň jejich základním právem. A snaha nesla ovoce.

Základní stupeň vzdělání se dle statistik pyšní celými 97 procenty docházky do škol, ovšem realita tak růžová bohužel není. Již tento stupeň výuky obsahuje hrubé nedostatky, jakými jsou například absence finančních prostředků a politické vůle, bídná infrastruktura, nízká kapacita a kvalifikovanost učitelů a mnohé další. V jednom z případů, kdy docházelo k neohlášeným státním kontrolám docházky učitelů do škol, se zjistilo, že celá čtvrtina z nich se do zaměstnání vůbec nedostavila.

Podmínky v indických základních školách jsou povětšinou otřesné. Některé budovy škol mají vyhrazenou pouze jednu místnost na učení, jednoho učitele, který přednáší pro různé ročníky zároveň. Smutnou pravdou je také, že řada venkovských škol nemá ani základní vybavení, jakými jsou pitná voda, záchody či tabule. Nedostatkem personálu trpí především státy Uttarpradéš a Bihár, kde na jednoho učitele spadá více jak 40 žáků. Nevůli vyučovat v odlehlých oblastech řeší řada z nich úplatky či soudními přemi. Na druhé straně, což nesmíme zanedbat, má Indie semeniště elitních škol, kterým může konkurovat jen pár podobných na celém světě. Mezi ty nejznámější patří univerzity Indian Institute of Technology, Indian Institute of Management či Indian School of Business.

Je pravdou, že lidé mohou využívat ekonomického růstu ve svůj prospěch, pouze pokud k tomu mají dostatečné vzdělání. V situaci, kdy existují na poli indického vzdělávacího systému takové mezery, je v případě politické vůle (což je asi ten vůbec největší problém) cesta k obnovení významného růstu jasně nalinkovaná.