Vytrhni pár dlaždic a dej se do toho

Městské zahradničení je zatím trpaslíkem, ale naznačuje nové možnosti. Máš na vybranou, buď se odevzdat do rukou osudu a ekonomického systému, který ti denně diktuje svou vůli, a nebo to vzít aspoň částečně do vlastních rukou. Pár květináčů s bylinkami na balkóně oteplování zeměkoule určitě neovlivní, zrovna tak jako zajistit obživu měst jen biologickou produkcí je v současnosti nereálné. Do budoucna se hledají kromě futuristických také nová pragmatická řešení.

Chceš jíst zdravěji, uvědoměleji, ekologičtěji, a hlavně chutněji? Pořiď si, jako jednotlivec nebo skupina obyvatel, a to i ve městě, malou ‘příruční‘ zahrádku. Na balkóně, na střeše, ale i na okrajích parků, v prolukách mezi paneláky nebo prostě někde za domem - pár chodníkových dlaždic pryč, několik pytlů zeminy, do zahradnictví pro sazenice a semínka a můžeš začít. Městská zeleň je jen pro oko a peníze hlavně polyká. Vnitřní dvorek s okrasnými keři mezi obytnými bloky je bohulibý, ale bezúčelný. Stejně si tam nikdo z obyvatel nejde sednout, tak z toho uděláme záhony se zeleninou a drobným ovocem. Nebo vysázíme kolem vody vedle okrasných keřů pár jabloní.

Chceme totiž ovoce a zeleninu, která nejen vypadá, ale i chutná. Rajčata, která nebudou všechna stejně velká, ale budou, jako kdysi, chutnat po rajčatech. Jahody zrající na slunci, maliny, které si sám natrháš. Vypěstovat ředkvičky, a nebo třeba salát, který je k dostání ve desítkách druhů, ale všechny chutnají vcelku po ničem, zvládne i amatér, tvrdí zastánci městského zahradničení. Proč by se měly zelené fazolky importovat z Keni, cibule z Nového Zélandu a pórek z Maroka?

Partyzánské zahradničení

Městské minizahrádky sem přivál vítr z Ameriky a v Londýně fungují například střešní zahrádky už deset let. Ne že by Nizozemí nemělo tradici zahrádkářských kolonií kolem měst - ty však skoro stoprocentně slouží k rekreaci a odpočinku. Co tam roste, bylo donedávna jen na okrasu, a ne na jídlo. Také pěstování všeho možného na kousku půdy někde na předměstí, kde pár zastydlých hippies nebo městských nomádů sklízelo dýně a z rybízu vařilo džem, není ničím novým. Nikdy v minulosti to ale nepřerostlo do nějakého podstatného měřítka. Činnost, která patřila dříve k lidem vyznávajícím, jak se tady říká, ponožky z kozí vlny, se však masově rozšiřuje.

‘Urban farming‘ a maloměřítkové ‘guerilla gardening‘, partyzánské zahradničení, jsou horká témata. O zájem tedy není v nizozemských městech nouze. Teď je třeba ještě nějak vyřešit pár ‘drobností‘, jako jsou například proletářský způsob sklizně na neoplocených plochách nebo mnohdy znečištěná půda a vzduch ve městech. Stovka občanských projektů je však už realizována a další rostou jak houby po dešti. Někdy se takový projekt začne i bez povolení. V mobilních bednách za domem, v prolukách, na střechách, ve vnitřních dvorech nebo dokonce na zrytém kusu trávníku na okraji parčíku, lidská vynalézavost nezná hranic. Zahradnické obchody tento trend už taky podchytily. K dostání jsou potřeby všeho druhu, také na zřízení inovativních vertikálních zahrádek na balkónech nebo přenosné tašky jako záhony, ve všech velikostech od osminky čtverečního metru.

Holanďan je pro

Teď se musí ukázat, jestli je tento trend trvalého rázu, osvobozený od výstřelků nebo záchvatů inspirace všelijakých dobrodruhů nebo umělců, kteří v duchu revolty něco začnou a poté, co opadne mediální zájem, jdou zas o dům dál. Kukuřičné pole v proluce věžových skleněných budov administrativního centra na okraji Amsterodamu, zaseto přesně po liniích půdorysu plánované a nikdy nerealizované stavby, to je sice originální, eko a bio, ale více smyslu než přitáhnout pozornost to nemá. Obyčejní lidé se ve městě dávají partyzánským zahradničením kupodivu dohromady a zdá se, že to například v problematických  multikulti městských čtvrtích dokonce působí na integraci, nemluvě o sousedské soudržnosti.

Je městské zahradničení dobrá věc nebo tu jde spíš o nerealistické vznášení se nad zemí s notnou dávkou oportunismu? Co na tom záleží, za pokus to stojí. Každý si to zvažuje sám za sebe. Pragmatický přístup versus jedna konference o klimatu za druhou, ale žádná s očekávaným výsledkem. Využívání nových zdrojů energie a odpadů ve městě versus ‘peak oil‘ - moment, kdy dojdou fosilní paliva. Částečné samozásobování versus agroprůmysl. Holanďan je v každém případě ‘pro‘.