Naděje leží na odvrácené straně I

Vstupujeme do velmi obtížného období pro evropskou politiku a její oblíbený všelék, kterým je strategie protahování a předstírání. Kalendář s rizikovými událostmi je přeplněný, což znamená, že koncové riziko i systémové riziko stoupá. A stále více to vypadá tak, že hlavním makroekonomickým tématem je, jak tato rizika umlčet. Pokud vás zajímá, jak to bude vypadat v několika následujících měsících, je třeba pochopit naši současnou polohu na mapě politické krize. Krize má totiž obecně tři fáze.

Popírání

První fází je popírání: Je to problém někoho jiného, nebo pouze Řecka (vzpomínáte na výroky, že ani Řecko by nikdy neopustilo Evropskou unii?). V průběhu této fáze nikdo rostoucí krizi nepřizná, natož aby ji vzal na sebe. Vždycky jde o problém našich sousedů. Touto fází evropské krize jsme si už prošli.

Protest

Druhou fází je protest: ignorovat krizi je skoro nemožné, každý hledá obětní beránky. V této fázi jsou nejsnadnějšími (a často i odpovídajícími) terči politici. Jsou to přece koneckonců představitelé naší země. To pak ve volbách vede k protestním hlasům - zvolit toho, kdo rostoucí krizi jen přihlížel, ačkoliv nový lídři s ničím novým nepřijdou a v nejhorším případě naivně slibují návrat k minulým dobám.

Nedávno se napříč Evropou nesly nenávisté hlasy proti úsporám /Merkelové/ EU, stejně jako jsme se mohli dočkat sledovaných voleb ve Francii a Řecku, ale také místních voleb v Německu a Itálii. Tyto volby jen prohlubují trend, který už jsme mohli vidět ve Španělsku, Dánsku, Finsku a dokonce i ve Velké Británii.

Nejhorší na tom ale není to, že jsou voliči v unii naštvaní, nýbrž ta část, že žádný z vítězů voleb nemluvil o restrukturalizaci a reformách. To protože ví, že by mezi voliči nenašli podporu! Toto je pak Evropa dneška: každý je naštvaný, ale nikdo nechce přemýšlet o skutečných změnách a reformách potřebných k tomu, aby se naše ekonomiky opět rozhýbaly. Stručně řečeno, máme takové politiky, jaké si zasloužíme!

Mandát pro změnu

A nakonec fáze třetí - mandát pro změnu. To je fáze, do které jsme zatím nevstoupili. Jakmile si uvědomíme, že jsme hlasovali a svěřili vládu do rukou bandy prospěchářů raději než novým a odvážným vůdcům, přežene se Evropou nový impulz. Ten pak vykopne staré smýšlení a nastolí nový pořádek. Naposledy jsme skutečný mandát pro změnu viděli v Evropě před zhruba 30 lety - patřil britské Margaret Thatcherové. Ta převzala moc nad vyhořelým a zbídačeným “Nemocným mužem Evropy” a dostala mandát k prosazení privatizačních a liberálních reforem.

V příštích šesti až dvanácti měsících pravděpodobně uvidíme postupné uvědomování si faktu, že po čtyřech letech od prvního zásahu krize je už konečně nutné změnit své návyky. A že dokonce i bolestivá změna je potřebná, protože je to ten jediný krok dopředu, pokud se chceme dočkat dalšího pozitivního ekonomického cyklu.