Dr. Rath, důkazy, české HDP a Pussy Riot

Na první letmý pohled se mi zdá, že o tom, jak se vyvine a kam bude směřovat případ dr. Ratha, se rozhodne na základě větších či menších detailů, které budou o poznání podstatnější než tzv. big picture, které si o tomto chlapíkovi a jeho charakteru, chování či náplni práce vytváříme.

Začněme třeba tou krabicí. Co to bylo za krabici? Byla to krabice na víno? Jak byla velká a těžká? Pokud to byla krabice na více lahví vína k tomuto účelu určená, byl prostor mezi lahvemi něčím vystlán? Pokud ne, lahve se v krabici pohybují a člověk okamžitě rozpozná, zda nese, či nenese v krabici lahve. Jak velké to byly bankovky?

Sedm milionů v pětitisícovkach je pouze 1400 bankovek, žádná velká tíha.

Podobně je to s penězi nalezenými pod podlahou. Jsou na nich Rathovy otisky? Lze poznat, jak dlouho tam byly? Jak stará byla skrýš? Jak často s ní bylo manipulováno? Lze podle čísel vystopovat, zda to byly bankovky nové, apod?

Spolupracovala osoba, která předala Rathovi miliony v krabici s policií? Byla policejním informátorem? Byly bankovky nějak označené? Nebo policie přišla k informacím o možném předání peněz z odposlechů?

Hotovostní transakce v takto velkém rozsahu jsou zakázány, nejsou však zakázány výběry a následná možnost poskytnout peníze jako půjčku (možnost odvolat se na půjčku nicméně padá, protože Rath prohlásil, že myslel, že je v krabici víno). Nápadně velké výběry hotovosti by ale banky měly hlásit jako podezřelé transakce. Je něčím takovým podložen náš případ?

Spolupracoval-li ten, kdo peníze předával s policií, může to být potíž. Tyto případy navíc nepatří v historii naší policie právě k těm nejvydařenějším. Na serveru Česká pozice o tom píše Jan Schneider a tato část výčtu případů z jeho textu jistě stojí za pozornost. Dodejme, že policie nebyla úspěšná v kauze Biolíh, v kauze Budišov, v případu Jourová, ani v případu zatýkaní příbramského bosse Starky na dálnici. Bude to tentokrát jinak? Zatím můžeme jen říct, že uvidíme.

Pokud jsme u krabice, tak je třeba si vzpomenout, že jistý Srba byl odsouzen za pokus zorganizovat vraždu Sabiny Slonkové nikoli za to, že měl v garáži miliony v krabici. A o kauze Lizner také přetrvávají pochybnosti, jakkoli je nepřijatelné, aby vysoký státní úředník chodil někde s kufříkem plným milionů.

Petr Honzejk píše na IHNED.cz, že máme tentokrát „zkusit věřit policii“. To je od novináře zajímavý apel. Já bych spíše řekl, že se zde mísí pokus o jakýsi pochopitelný občanský apel s novinářským řemeslem. Novinář má být ke státní moci z principu skeptický, kritický, podezřívavý a zkoumavý (ve smyslu vyvrácení pochybností) bez ohledu na to, jak moc je mu obviněný sympatický, a nez ohledu na to, jak je slovy Miroslava Kalouska o VV „slizský a odporný“.

Není to však české specifikum. I loňské zatčení Dominiqua Strauss-Kahna v letadle probudilo v mnohých novinářích jisté nadšení z policejní práce, která se nezalekla mocných. Nakonec se ukázalo, že to bylo o dost jinak a více kritické a „analytické“ skepse by bývalo bylo namístě.

Honzejk ještě píše: „Na druhou stranu se ale v policii i na státním zastupitelství v posledních měsících opravdu něco děje. Byl odsouzen Vít Bárta. Problémy měli ministři ODS Drobil, Kocourek, Vondra. A státní zástupkyně, která dozoruje případ Rath, má tu nejlepší pověst.“

Dobře. Bárta představuje malou stranu a velcí jsou jistě rádi, že ta brzy v politice končí. Co se dalších tří týče, „mít problémy“ nestačí. Jejich kauzy mají být dovedeny do konce.

Pokud se však někdo diví, že se dnes úplatky předávají v hospodě jako na začátku devadesátých let, pak je možná na omylu. Případa MUS, Martina Romana i ProMoPro ukazují, že s daňovými ráji a Švýcarskem už to jaksi není, co to bývalo. Možná přichází hotovost v kriminalitě bílých límečků znovu ke slovu.

Nakonec: Kalousek by byl špatný politik, kdyby nezastavil evropské dotační programy pro Středočeský kraj a kdyby nepoukázal na to, že v jiných krajích pod kuratelou ČSSD to může být podobné. My však politici nejsme, tak můžeme dodat: Ano, ale ono je to podobné s evropskými dotacemi na státní úrovni a také se státními investicemi, které nemají s Unií nic společného.

Možná k české scéně docela hezky přiléhá bonmot o tom, že rozdíl mezi levicí a pravicí je v tom, že levice krade levou rukou a pravice pravou.

...

Pro diskusi s ekonomy na IHNED.cz jsem si pro dnešek vybral téma výsledků (pochopitelně se to přesně jmenuje odhad vývoje HDP za první čtvrtletí 2012) české ekonomiky za první čtvrtletí. Pro vládu to bohužel vůbec není dobrá vizitka. České HDP v prvním čtvrtletí ve vzácné shodě meziročně i čtvrtletně pokleslo o jedno procento

Přitom na Slovensku meziročně vzrostlo o 3,2 procenta a čtvrtletně o 0,8 procenta. V Německu, se kterým jsme silně provázani, roste průmysl mnohem rychleji, než se očekávalo. Je zjevné, že česká vláda škrtá více, než je nutné, a přeplňuje maastrichtská kriteria. Škrtá především příliš prudce ve stavebnictví a atmosféra tvrdého šetření si vybírá svou psychologickou daň v podobě snížení domácí poptávky. Co tím vláda sleduje?

...

A nakonec ještě poznámka, kterou jsem napsal pro včerejší Radiožurnál ke koncertu na podporu Pussy Riot.
V pražském Lucerna Music Baru se dnes koná koncert na podporu uvězněných moskevských rockerek Pussy Riot a je to dobře, že se koná. Pro upřesnění Pussy Riot nejsou klasická hudební skupina, u níž by bylo zřejmé, kdo na co hraje a kdo zpívá. Je to spíše politicko-umělecké hnutí, sdružení performerek, kterých je patrně několik desítek.

Zavřené jsou některé z nich, snad jsou to opravdu přesně ty maskované ženy, jež hrály v moskevském chrámu Krista Spasitele píseň Bohorodičko, zbav nás Putina.

Československo má totiž velmi specifickou tradici uměleckého a především hudebního undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let. Bylo například mnohokrát popsáno, jak uvěznění hudebníků z okruhu skupiny The Plastic People of the Universe vedlo ke vzniku Charty 77. Pro hudebníky z undergroundu bylo nesmírně důležité, že jim vyjádřili solidaritu také hudebníci ze Západu. Projevy solidarity s uvězněným Ivanem Magorem Jirousem se v podobě solidárních koncertů v New Yorku i jinde konaly i v pozdních osmdesátých letech. A pro všechny nás neuvězněné byly zcela zásadní i „projevy sounáležitosti“ v podobě desek a knih pašovaných občasnými návštěvníky ze Západu do země.

Pak je tu další spojitost. Před tím, než performerky z Pussy Riot vystoupily v chrámu Krista Spasitele, vzbudily skandál vystoupením na kruhovém kamenném objektu na moskevském Rudém náměstí, který vypadá jako studna, ale je to ve skutečnosti středověké popraviště. Na tom samém místě, kde Pussy Riot zapěly píseň Putin zasral, se po sovětské okupaci 21. sprna 1968 sešlo oněch slavných sedm statečných sovětských občanů, kteří vyjádřili protest proti okupaci Československa. Punkerky nejsou žádné primitivky a jsou si prý velmi dobře vědomy této souvislosti.

A nakonec: Diskuse o svobodě slova a projevu se týkají i České republiky. Za svobodu slova a projevu je třeba se brát a bojovat i v demokratických podmínkách. Také u nás máme olomouckého řidiče autobusu Romana Smetanu, který sedí ve vězení za takovou prkotinu, jakou je malování tykadel na autobus. Výtvarník Roman Týc zase strávil měsíc na Pankráci za to, že přemalovával semafory. Dobře – měsíc a sedm let, které hrozí moskevským umělkyním, jsou nesouměřitelné. Jenže mezi námi – před dvaceti lety by mne ve snu nenapadlo, že se něco takového bude v Česku dít a opakovat. A už vůbec by mne nenapadlo, jak neuvěřitelně lhostejně, odtažitě a neangažovaně se k tomu česká společnost staví. Každý sám svého štěstí strůjce – svoboda není nic natrvalo daného. Bude jí vždy jen tolik, kolik si jí ubráníme.