Jestliže prodáváte akcie v a.s., nemusíte veřejně ukazovat za kolik – koneckonců v případě privátní transakce není zrovna důvod, proč by si třeba závistivý soused nebo zvědavý konkurent měl zjišťovat, jak si kupující firmu ohodnotil a na jaké peníze si prodávající přišel. U s.r.o. to je paradoxně právě opačně. Pokud splníte požadavek zákona, o podmínkách prodeje se dozví vzápětí kdekdo, a to přímo on-line - snadno a lehce na internetu.
Absurdní požadavek se snaží leckdo obcházet. Buď neuloží smlouvu do sbírky listin vůbec a riskuje pokutu – to ale v poslední době lze dost těžko, protože k nezbytnému zápisu změny společníka je smlouva rejstříkovým soudem vyžadována. Nebo založí jakousi „jen pro rejstřík“ účelově vytvořenou kratičkou smlouvu, v níž uvede jen smluvní strany a převáděnou společnost – kupní cenu nenapíše vůbec nebo vepíše jen nějakou nominální částku.
Vedle toho však existuje skutečná, pořádná smlouva, s reálnou cenou a podrobnými smluvními podmínkami.Ta se však před rejstříkem schová. Snadno pak dojde k situacím podobným jednomu nedávnému mediálnímu zjišťování o transakcích blízké rodiny bývalého ředitele dopravního podniku. Kdy namísto tvrzené desetimilionové ceny vyplacené za převod hodnotného podílu v s.r.o. vlastnící významné nemovitosti najdou novináři ve sbírce listin dvoustránkovou smlouvu se směšnou částkou sto tisíc Kč.
Takový přístup ale naráží na vážné nedostatky. Zákon nezná „smlouvu pro rejstřík“ a požaduje předložit právě tu smlouvu, kterou k převodu dochází – takže tu skutečnou, vážně míněnou jako podklad převodu. Navíc dvě současně uzavřené smlouvy se stejným předmětem, ale různou cenou, protiřečí požadavku na určitost projevu vůle. Která z nich je pak asi platná? Je to něco podobného, jako kdyby v případě účetní uzávěrky (která se taktéž musí zakládat do sbírky listin obchodního rejstříku) byly vyhotoveny dvě verse – jedna skutečná, a druhá s jinými čísly „jen pro rejstřík“ – což je evidentní nesmysl.
Zakládání smlouvy o převodu obchodního podílu do veřejně přístupné části obchodního rejstříku je přitom neopodstatněné. Ani evropská legislativa (druhdy obvyklé zaštítění požadavků, které se občas příčí zdravému rozumu) nedává podklad pro takové povinné zveřejňování. Příslušná aktuální evropská směrnice obsahuje seznam údajů a listin, které se musí zveřejňovat, ale požadavky vedoucí ke zveřejňování podmínek převodů podílů společníků tam nenajdeme. Přiměřenější právní úprava – například předkládání pouhého potvrzení stran, že k převodu skutečně došlo, nebo alespoň omezení zakládání smlouvy o převodu jen na neveřejný rejstříkový spis namísto veřejně přístupné sbírky listin – není v dohledu. Nástin věcného záměru nového zákona o obchodním rejstříku, který by měl doprovodit novou kodifikaci (občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích), nic nenaznačuje. Přitom i v případě převodů nemovitostí, kdy se kupní smlouva také zakládá do sbírky listin, jsou nastavena aspoň praktická stavidla zbytečnému voyeurství (alespoň formálně se musí dokládat účel zjišťování, existuje záznam o žadateli informace, namísto snadného internetového hledání je vyhotovení kopií zpoplatňováno). A u srovnatelného typu kapitálové společnosti, tedy a.s., k žádnému zveřejňování kupní smlouvy nedochází.
Transparentnost by měla být spíše posilována tam, kde má smysl – smlouvy se státem, veřejně obchodované společnosti – a redukována tam, kde je bez dobrého důvodu a vede jen k obtížnému hledání kliček pro únik před nesmyslem.
