Řecko potřebuje další pomoc. Ale bez reforem to nepůjde

Z ekonomického hlediska jsou možné tři scénáře. (1.) Obnovení konkurenceschopnosti prostřednictvím vnitřní devalvace, strukturálních reforem a daňové stabilizace. (2.) Vyhlášení bankrotu, odchod z eurozóny a obnovení konkurenceschopnosti prostřednictvím vnější devalvace. (3.) Ještě vyšší míra evropské solidarity a posun k fiskální a politické unii. Tedy společné evropské dluhopisy a jakýsi Marshalův plán pro Řecko, který zajistí ekonomický růst.

Vůle řeckých voličů je jasná. Již žádné další škrty a nálada proti úsporám je umocněna i výsledkem prezidentských voleb ve Francii. Převládá názor, že je možné přestat plnit podmínky záchranné půjčky a zároveň zůstat v eurozóně. To je však velmi riskantní strategie, která nemusí vyjít.

Ochota dále pomáhat naráží na politické limity v zemích, odkud pomoc směřuje. Ani se solidaritou se to nesmí přehánět, může to totiž ohrozit solidaritu samu. Na podzim nás čekají předčasné volby v Nizozemsku a příští rok v Německu a může se stát, že voliči na severu se vysloví proti přerozdělování na jih. Jedno je jisté, cesta k fiskální unii bude ještě trnitá a zatím si tedy musí každý řešit své problémy především doma. Ale jak, když další úsporná opatření vedou přes omezování agregátní poptávky k novým škrtům do začarovaného kruhu nepokojů a radikalizace politického spektra?

Evropa nemůže slevit z toho, že dohodnuté podmínky se musí plnit, v opačném případě hrozí obrovský morální hazard, kdy si i ve Španělsku, Portugalsku, Irsku, Itálii a dalších zemích začnou myslet, že eura na záchranu se z Frankfurtu sypou jen tak automaticky. Přesně z tohoto důvodu zatím Angela Merkelová nesouhlasí se společnými evropskými dluhopisy, přestože si uvědomuje, že se jim časem nevyhne.

Tak jako se rýsuje dohoda mezi Francií a Německem - tedy, že eurozóna potřebuje nejenom jasná a vymahatelná fiskální pravidla, ale i další politiky, které podpoří hospodářský růst v Evropě, tak je třeba postupovat i v Řecku. Měl by se trochu ubrat plyn při provádění fiskálních škrtů, pokračovat v nutných reformách, ale trochu promyšleněji a přitom mít v nádrži dost benzínu, aby se ekonomika nezadrhávala.

Jak pro Evropu, tak pro Řecko je nejvýhodnější vhodně kombinovat první scénář s tím třetím a vyhnout se tomu druhému, který by zemi přinesl obrovské ekonomické, sociální a politické náklady, přičemž závislost na vnějším financování by nejspíš zůstala zachována, protože země není schopna bez pomoci zvenčí financovat ani svůj běžný provoz. A jak je známo, půjčky nejsou nikdy bez podmínek, ať se jedná o EU, MMF, Čínu nebo soukromé věřitele. I pro Evropu představuje řecký bankrot obrovské riziko. Nejen kvůli nebezpečí finanční nákazy, která by vyžadovala masivní intervence ze strany ECB, ale především kvůli politické nestabilitě, která by se mohla přelít i do dalších zemí. Ani Řecko po bankrotu nemůže být ponecháno zcela svému osudu, takže by penězovody zůstaly zachovány, i když v menší míře.

EU do Řecka investuje prostřednictvím strukturálních fondů již řadu let a na řecké infrastruktuře to je vidět. Současná situace ukazuje, že samotný tzv. Marshalův plán bez zásadní modernizace řeckého státu dlouhodobě pozitivní řešení nepřinese. Řešením však nejsou ani drastická úsporná opatření. Je to třeba kombinovat. Nejen v Řecku, ale i v celé Evropě.