Nizozemská telenovela zvaná Konopný pas

V provinciích na jihu Holandska vstoupilo v platnost pravidlo, že jen nizozemští stálí zákazníci coffeshopu, opatřeni takzvaným ‘konopným pasem‘, si mohou koupit pár gramů marihuany. Coffeshop je povinnen mít seznam stálých zákazníků. Ti se pak na základě jejich identifikační karty a potvrzení o trvalém pobytu stanou oficiálně členy toho kterého ‘klubu’. Cizincům neprodáváme, vstup zakázán. Cizinci podávají na protest proti tomuto postupu na policii oznámení o diskriminaci, neboť jakýpak zákaz prodeje, vždyť jsme všichni Evropané. Což jim podle justice není nic moc platné, protože nejsou Nizozemci. Coffeeshopy chtějí vyvolat soudní proces, kvůli precendensu. Trochu naivně doufají, že soudce teď bude na jejich straně, poté, co soud proti zavedení pasu nedávno prohráli. Proti tomuto rozsudku ostatně podávají odvolání.

Holandská telenovela zvaná Konopný pas právě začala. V peticích se sbírají desítky tisíc protestních podpisů. Následují protestní pochody, občanská neposlušnost. V Eindhovenu odmítají coffeeshopy vyžadovat potvrzení o trvalém pobytu, v Maastrichtu zůstane část coffeeshopů celý květen zavřená. Starosta města se nechal slyšet, že nečekal takový odpor a ‘drzost’. Překupníci si mnou ruce a vyráží do ulic za velmi lukrativním obchodem. Belgie, s humorem zemi vlastním, odmítá nalévat nasávajícím holandským turistům v belgických hospodách. A zároveň provádí intenzívněji namátkovou hraniční kontrolu.

Jak na Pražském mostě

Ročně přijíždí do Holandska miliony takzvaných drogových turistů. Rovněž čtvrtina turistů, přijíždějících do Amsterodamu, se nezajímá jen o Rembrandta, grachty nebo Madamme Tusseaud, ale táhne je sem cannabis. I když se v coffeeshopech nepodává alkohol a v posledních letech tam také nelze volně kouřit. Vyznavači jointu obecně nezpůsobují problémy. Nejsou to také a priori samí kriminálníci a neužiteční povaleči, kteří tráví celé dny ve stavu omámení. Jsou mezi nimi i pokojní otcové rodin. Jindy jsou to spíš, pravda, trochu Occupy týpci. Ale coffeeshopy s regulovaným prodejem marihuany prostě patří k Holandsku. V Evropě bez hranic jsou však zároveň pravým ‘pain in the ass‘ všech zainteresovaných instancí.

Coffeeshopy nedaleko hlavního nádraží v Amsterodamu, foto: Marie Mollee

Jih Nizozemí přitahuje svými coffeeshopy spousty Francouzů, Němců a Belgičanů, kteří si v Maastrichtu a dalších městech opatřují marihuanu pro vlastní potřebu. Sedmdesátá léta ve stylu ‘peace and love‘ jsou však dávno za námi. Maastrichtu to trvalo deset let dostat černý prodej z ulic. Zásluhou coffeeshopů se tedy marihuana přestala kupovat pokoutně od dealerů. Zákazníci zde dostanou svých někde pět, někde jen tři gramy cannabisu dobré kvality. V pohraničních holandských městech je to ale bohužel kolem coffeeshopů ‘jak na Pražském mostě’. Není se co divit, že obyvatelé protestují. Právě někteří návštěvníci ‘zvenku’ vykuřují, parkují a bivakují, kde se jim zachce a mají celkově poněkud uvolněné normy chování. Záchvat nezadržitelného smíchu, známý jev při kouření marihuany, vypadá možná zábavně na YouTube, ale pokud se něco podobného odehrává lidem přede dveřmi, a to každý den, začnou se dovolávat zákona. V tomto případě tedy jeho dodržování.

Systém ‘přimhuř oko‘

V článku 3 takzvaného Opiového zákona se totiž jasně říká, že obchodování s měkkými drogami je zakázáno. Jejich prodej je tedy ilegální, ale na to zde máme ambivalentní systém ‘přimhuř oko’. Holandsko je tolerance. Historicky hluboce zakořeněná, dnes někdy až nepochopitelná. Lidem neustále něco zakazovat však nepatří podle Holanďanů do vyspělé demokracie, která se vyznačuje jistou dynamikou, flexibilitou a samoregulací společnosti. Už v sedmnáctém století to vyhrál realistický přístup třeba co se týče prostituce. Amsterodamští radní vyměnili tehdy restrikce za pragmatismus, a tak Amsterodam měl a má dodnes, i když dávno není přístavním městem s nadrženými námořníky, čtvrt prostitutek. Ve stylu ‘přimhouřeného oka’ se takto tolerují různé kontroverzní, a nebo nezákonné jevy. Jestli však holandská tolerance k užívání měkkých drog v dnešní sjednocené Evropě bude moci přežít, to se musí teprve ukázat.