Ve Španělském sále Pražského hradu dnes končí konference pod záštitou prezidenta Klause, která se za účasti elitních řečníků zabývala změnami na evropském trhu se zemním plynem. Mediálně vděčné byly zejména spekulace o výši honoráře za vystoupení bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, ale podstatné je něco jiného. Klíčovým problémem evropského plynárenství zůstává energetická bezpečnost. 40% evropské potřeby plynu pokrývá Rusko a 30% Alžírsko – to jsou režimy, na nichž bychom asi byli závislí raději spíše méně, než více. Rizika se však dají snižovat zvyšováním kapacity zásobníků a diverzifikací dopravních cest – zejména výstavbou plynovodů. Jedná se sice o velmi drahé a politicky velmi náročné projekty za miliardy či dokonce desítky miliard eur, ale ty trubky s plynem proudícím k nám za to přece stojí. Anebo ne?

Evropská unie jako celek ročně vydá 400 miliard euro na import energie. Vždy, když se rozpoutá debata o výstavbě nových potrubí pro vedení plynu nebo ropy, hovoří se o tom, že Evropa výstavbou něco získá. Když se ale na takový plynovod podíváme z jeho opačného konce, uvidíme tok ohromného množství peněz pryč z Evropy.

Dlouhodobě platí, že nejlevnější energie je ta, kterou vůbec nespotřebujeme. Budovy se na celkové spotřebě energie EU podílejí ze 40 %, přičemž víme, že většina této energie je prostě zbytečně vyplýtvána. Tato energie ve formě nevyužitého potenciálu úspor leží u nás a nemusíme ji odnikud složitě dovážet. Její získání formou energeticky úsporných rekonstrukcí evropských budov navíc může vytvořit statisíce pracovních míst a pomoci rozhýbat nemocnou evropskou ekonomiku. Jistě, bude to na začátku něco stát (stejně jako ten plynovod), ale jakmile je počáteční investice provedena, nastává úžasný rozdíl. Zatímco za plyn od té doby už napořád platíme Rusku, Alžírsku a jiným, za úspory v podstatě platí oni nám – díky tomu, že snížíme odběr, za který bychom jim jinak bývali museli platit.

Plynovody jsou zkrátka hlavně penězovody. Bohužel ne k nám, ale od nás pryč. Proč do jejich budování tedy vkládáme takové úsilí, místo abychom peníze použili na roztočení naší vlastní ekonomiky? To nám nepoví ani Bill Clinton…