Těžké loučení s komunismem

Pokud byste někdy cestovali do oblasti Hunedoara v Rumunsku, určitě byste měli navštívit místní hrad, který patřil rodině Korvínů, ze které pocházel i uherský král Matyáš Korvín. Na cestě k hradu byste ale objevili něco zvláštního: podél silnice plné děr byste zahlédli zdevastovanou průmyslovou krajinu. Hned vedle jednoho z nejimpozantnějších hradů v Rumunsku nechali komunisté postavit jednu z největších oceláren, v této chvíli patřící do skupiny Arcelor Mittal.

Stejně jako v Ostravě, v Hunedoaře komunisté vybudovali ohromný kolos, který se po pádu řízené průmyslové politiky v 1989 úplně zbortil. V této chvíli je Hunedoara částečně město duchů, protože většina obyvatel emigrovala do Itálie nebo do Španělska za prací. Ti, kteří se vrátili, nebo posílají peníze domu, je snadné rozpoznat: například odizolovali panelák a opravili balkony, i když ostatní sousedé neměli peníze na opravu společných prostor.

Zdroj: soukromý archív. Hunedoara, duben 2011.

Nemožné rozloučení s komunismem

Zdevastovaná krajina mluví sama za sebe. Proto ve chvíli, kdy se můj klient ArtImaging, prémiové studio na reprodukci umění, rozhodlo přinést do Prahy obrázky architektonického fotografa Serbana Bonciocata a jeho kolekce Soumrak - sbírka fotek z rumunských zdevastovaných průmyslových krajin – byla jsem z toho dojatá a nadšená.

Co mě fascinovalo, je že Serban v těchto krajinách objevuje krásu. Je to velký paradox, protože, jak sám říká, on vlastně fotí „výsledek dvojitého znásilnění: znásilnění komunismem, a potom znásilnění lidmi, kteří se snadno naučili bořit a ničit kus historie. Tato skutečnost platí nejenom v Hunedoaře. Serban fotil stejné areály ve Fagaras, Copsa Mica, Babadag a v Galati – po celém teritoriu Rumunska. Jeho výstava Soumrak je otevřená do 8. června v prostorách Rumunského kulturního institutu v Praze a jeho fotky jsou také k prohlédnutí na stránkách ArtImaging: http://artimaging.eu/

Co ale návštěvníci výstavy neuvidí, jsou pocity lidí, kteří v těchto zónách žili. Já jsem měla štěstí: můj otec pracoval v elektrárně, která se nachází 20 kilometrů od Hunedoary. Elektrárna Mintia byla jedná z mála průmyslových zón, která nebyla uzavřena po pádu komunismu. Proto jsem mohla díky otci vystudovat žurnalistiku v Bukurešti a naše rodina nezažila velké zemětřesení. Pamatuji si to jako včera. Po prvním roce studia jsem se vrátila a začala stáž v místním deníku Hunedoreanul. Bavila jsem se s matkou, že nějak v naší vesnici umírá příliš mnoho lidí na rakovinu.

Ptala jsem se proč a na to mi táta nějak naznačil, že v 90tých letech se dováželo do elektrárny uhlí z Austrálie, které paradoxně bylo levnější než uhlí z Petrosani, lokality v Rumunsku, která se nachází ani ne 100km od elektrárny. Jenže se zapomnělo lidem říct, že uhlí je radioaktivní. Poté následovaly kyselé deště a třešně nebo rajčata, které jsem měla jako dítě tak ráda, už jsem roky neviděla.

Naopak teď, aby se vypěstovalo pár rajčat nebo okurek, musí lidé denně nanášet chemický postřik na veškerou úrodu, aby se nepoškodila, kdyby pršelo. Domácí rajčata v sobě nesou denní dávku chemikálií, pokud tedy stihnout dozrát. Ptala jsem se tatínka, jestli se o tom mluví a jestli se to ví. „Ne, co chceš? Aby se zavřela elektrárna? Umřeli bychom všichni hlady,“ odpověděl táta. I jeho kolegové pomalu umírají na rakovinu, ale – mají na výběr. Umřít na rakovinu, nebo hladem.

Táta je teď v předčasném důchodu. Rajčátka stříká denně.