Černý nebo bílý? Fanoušci se na Euru potkají s rasismem i dějinami

Polsko-ukrajinské fotbalové mistrovství Evropy je nepochybně událostí, která se nesmazatelně zapíše do vzpomínek místních lidí i zbytku Evropy. Toto klišé můžeme s klidem napsat už nyní, kdy do prvního kopnutí do míče s logem UEFA zbývá deset dní. A nejde ani o stadiony, ani o tolikrát propíranou revoluci v infrastruktuře. Jde o obrázek, jaký si o obou postkomunistických zemích vytvářejí (potenciální) návštěvníci.

Britská média se v posledních dnech soustřeďují na rasismus, který údajně fanouškům i hráčům jiné barvy pleti – a vlastně i jiných klubových barev - v Polsku a na Ukrajině hrozí. Rasismu v hostitelských zemích věnovaly své stránky nejen britská média včetně byznysového listu Financial Times, ale i dvě televizní stanice, BBC a Sky TV, ve svých dokumentárních pořadech.

Rodiny dvou anglických hráčů Theo Walcotta a Alexe Oxlade-Chamberlaina už oznámily, že kvůli obavám z útoků na Euro raději ani nepojedou. Neuklidnilo je ani vysvětlení, že žádná organizovaná skupina (tedy tvrdá jádra polských a ukrajinských fandů, u nichž bučení na hráče jiné pleti je ten mírnější projev agresivity) si nemohla koupit lístky tak, aby byla pohromadě. V nebezpečí tak budou spíš návštěvníci fanouškovských zón v centrech měst, která hostí jednotlivé skupiny.

Zajímavý příspěvek v této souvislosti dodala do debaty o rasismu a násilí domácích fanoušků polská Gazeta Wyborcza. Popsala totiž případ polského dobrovolníka Ramiho Adama Farese z Radomi. Tento milovník fotbalu a po otci Palestinec se přihlásil jako jeden z dvaceti tisíc dobrovolníků, kteří mají v Polsku pomoci organizovat turnaj. Dostal ale od policie dopis, že z bezpečnostních důvodů nemůže být dobrovolníkem.

Nikdy netrestaný, od dětství v Radomi žijící Fares žádá od policie jasné vysvětlení, proč nemůže být dobrovolníkem. Jeho advokát se rozhodl hnát případ výše, popřípadě až k soudu pro lidská práva ve Štrasburku, protože má podezření, že pokud ho vyřadili jen kvůli jménu a barvě pleti, tak to zavání etnickou diskriminací, kterou zakazuje polská ústava. A zároveň to na Polsko vrhá špatné světlo v souvislosti s výše zmíněnými články a filmy v britských médiích, neboť je jasné, že mezi fanoušky a turisty ze západu Evropy nebudou jen běloši.

Kulturní střet kolem fotbalu má nejen rasovou, ale i historickou dimenzi. Polský konzervativní list Rzeczpospolita poukázal na fakt, že na webových stránkách UEFA není dnešní ukrajinské město Lvov představeno jako historicky polské. Dokonce se tam píše o „polské okupaci“, přičemž Lvov byl od roku 1340 do konce druhé světové války součástí Polska – a to nikoli nevýznamnou. Vysvětlení se zdá být jednoduché: UEFA prostě zkopírovala text dodaný ukrajinskou stranou, přičemž si neuvědomila, že Lvov a celý západ Ukrajiny se tváří „ukrajinštěji“ než zbytek země.

Řadu nesmyslů nebo omylů polští novináři, citliví na historická data a jejich interpretaci, objevili také u hesla týkajícího se Varšavy nebo Poznaně.

Organizovat prostě sportovní událost takového významu v zemích tak zatížených historií (v jakémkoli významu tohoto tvrzení) je prostě náročný podnik, i když vynecháme neschopnost včas postavit silnice a dálnice.

Nicméně, jedno pozitivum se dva týdny před zahájením Eura přeci jen objevilo. Ukrajinský parlament podstatně zpřísnil protikuřácký zákon z roku 2010 a na Ukrajině si tak oficiálně nepůjde zapálit v restauraci či v kavárně, na zastávkách hromadné dopravy nebo v budovách, v nichž sídlí oficiální instituce. Jen popelník na stole v restauraci může majitele přijít na pokutu v přepočtu ve výši 25 000 Kč. Teoreticky, samozřejmě, neboť zatíženost historií se týká i vztahu k dodržování práva a korupci.