Proč úspěsná firma nemůže být loajální ke svým zaměstnancům

V jednom ze svých dřívějších sloupků jsem díky svému nemilosrdnému výzkumu odkryl veřejné tajemství, že se nevyplatí být dlouhodobě tolerantní ke svému zaměstnavateli. Co ale s nashromážděným výzkumným materiálem? Ano, máte pravdu, potřebuje doprozkoumat!

Vylovená perla je samozřejmě všem odjakživa viditelná, ale málokdo je tak bystrý jako já, aby si ji povšimnul. Jedná se o loajalitu zaměstnavatelů ke svým zaměstnancům. Jaké je to krásné sousloví, jak to zní správně, samozřejmě úžasně a dokonce i nadějně. A ona, ta loajalita, přitom neexistuje. Protože, kdyby byly firmy loajální ke svým zaměstnancům, tak by zanikly.

Dost to vypadá tak, že firmy ani nikdy nenapadlo, že by loajální měly být, protože je to v příkrém rozporu s etikou jejich podnikání. Kdyby totiž tomu bylo jinak, tak by tato loajalita musela mít nějakou měřitelnou hodnotu, jako mají třeba firemní patenty, know-how či alespoň značka. Loajalita k zaměstnancům by tak musela mít vlastní kolonku, řádku, chlíveček v bilanci. A ona nemá. Protože neexistuje. Anebo jste slyšeli o nějaké firmě s obrovskou loajalitou k zaměstnancům, a jak ji všichni obdivují? Ne, ale jistě jste slyšeli o tom, jak nějaká firma razantně osekala náklady, či jak výrazně zvýšila svou produktivitu, což v překladu znamená, že vyházela spoustu lidí, snížila mzdy či raději přesunula svou výrobu někam jinam. A tak překonala krizi.

Zdá se, že se firmy ale opravdu nemohou chovat ke svým lidem loajálně. Když ten řezník ředitel odmítne vyházet své lidi, tak je neloajální k firmě, a tak ho vyhodí a najdou si někoho loajálního, kdo to zručně udělá, aby ho pak v extrémním případě vyhodili taky.

Firmy totiž nemohou být loajální ke svým zaměstnancům, protože k nim nejsou loajální jejich zákazníci. Krásnou ilustrací tohoto sdělení jsou výběrová řízení.

Žijeme v době výběrových řízení. Nemluvím o těch, která se dělají jen na oko, tam de facto jsou aktéři k sobě velmi loajální, ale mám na mysli ta opravdická. Chceme mít více nabídek, abychom si mohli vybrat, tak jako když si v supermarketu kupujeme chleba. Jenže spousta nabídek do výběrových řízení není bochník chleba nebo tabulka čokolády, je to obrovský úkol, který třeba v případě stavebních firem může stát statisíce i milióny. Vyhraje potom jedna firma, která samozřejmě doufá, že si díky vysoutěžené ceně zahojí i náklady na výběrové řízení. Ostatní firmy mají smůlu, občas se odvolají, ale své soutěžní náklady prostě odepíšou, tedy zaplatí z peněz, které vydělaly jinde či si půjčí v bance. Jinými slovy, soutěže se zúčastnila řada týmů, které se skládaly ze zaměstnanců, kteří pracovali, dostali za svoji práci zaplaceno, protože na to mají nárok díky pracovní smlouvě, jejich zaměstnavatelé za to ale zaplaceno nedostali, protože na to nárok nemají.

Bylo-li tam deset soutěžících, tak se devětkrát dělala zbytečná práce, za kterou lidé dostali zaplaceno, ale ne jejich firmy. Ani vítěz to nemá snadné. V rámci soutěže se uvolil ke stodenní splatnosti faktur, které mu však čilé účetní oddělení zákazníka vrací, protože tu chybí to a pak zase chybí cosi. Dodáte-li před Velikonocemi a dvakrát Vám vrátí fakturu na sklonku platební lhůty, tak dostanete penize někdy po Vánocích. Mezitím samozřejmě státu odvedete DPH a celou dobu platíte své lidi, kteří poctivě pracovali.

V tom koktejlu je toho ještě víc, třeba dlouhodobé smlouvy s krátkodobou výpovědní lhůtou a závazky z toho vycházející, které to podnikatelům také nijak neulehčují. To jsou všechno důvody, proč nemůže být firma loajální ke svým lidem, vadí mi však, když tu loajalitu od svých lidí vyžadují.

Myslím si, že by se to mělo považovat za nemravné, a to slovo prostě ze zaměstnanecko-zaměstnavatelského slovníku vyškrtnout či mu prostě přepsat komentář na „naivní představa vycházející z neznalosti souvislostí využívaná ke zblbnutí jinak myslících zaměstnanců“.