Turecko, nová mocnost?

Prezidentská předvolební kampaň v Egyptě je v plném proudu. Jestliže ještě do minulého roku bylo každému v této zemi zřejmé, že není třeba se zaobírat myšlenkami na to, kdo bude jejich lídrem, události z náměstí Tahriq v Káhiře s sebou přinesly nejen svobodu vybrat si demokratického zástupce, ale i zodpovědnost za tuto volbu.

Poté, co Egypťané svrhli diktátora Hosni Mubaraka a s ním i nedemokratický režim, otázkou zůstává: kdo bude prezidentem nyní? Do závěrečného kola prvních svobodných a demokratických voleb se dostali dva adepti, bývalý premiér z Mubarakovy vlády Ahmed Shafiq a kandidát za Muslimské bratstvo, Mohammed Morsi. Během třetího červnového víkendu se ukáže, kdo z nich vyhraje.

Egyptské volby provázelo a provází mnoho méně i více potvrzených zpráv o tom, do jaké míry budou tyto volby svobodné. Je to otázka, na kterou nebude jednoduchá odpověď.

Co se však nedá těmto volbám upřít, je jejich popularita za hranicemi Egypta. Egypt je bezesporu země disponující potenciálem stát se regionální mocností, samozřejmě až po značné konsolidaci demokracie. Nesmírně zajímavé ale je, že občané Egypta nevidí svoji budoucnost a budoucnost své země nevyhnutelně v rukách samotných Egypťanů.

Podle průzkumu veřejného mínění uskutečněného washingtonským Brookings institutem bezprostředně před volbami na otázku, jak by měl politicky vypadat jejich budoucí prezident, až 15 procent Egypťanů uvedlo, že by měl být jako turecký premiér Recep Tayip Erdogan. Na otázku, jakou úlohu by měl hrát islám v egyptské politice, až 54 procent tázaných uvedlo, že takovou, jakou hraje v Turecku. To bylo zdaleka nejvyšší získané skóre.

Výsledky tohoto průzkumu sotva překvapily zanícené pozorovatele současných politických trendů v regionu. Turecko už je delší dobu vnímáno jako země, která  i bez větších problémů konkuruje tradičním územním mocnostem, jako je Írán nebo Saúdská Arábie.

Další průzkum veřejného mínění provedený tureckou nevládní organizací TESEV v šestnácti zemích Blízkého východu a severní Afriky ukázal, že Turecko je vnímáno jako "model" v průměru až 78 procenty obyvatel těchto zemí. To je opět číslo daleko převyšující míru sympatií vůči jakékoliv jiné zemi.

Bylo by chybou domnívat se, že popularita Turecka v regionu je zapříčiněna výlučně úspěšností tureckých telenovel, které jsou sledované v tamějších domácnostech o mnoho náruživěji než jakákoliv domácí produkce.

Asertivní zahraniční politika Turecka pod "vedením" ministra zahraničních věcí  Ahmeta Davutoglu měla za následek, že v porovnání s uplynulými desetiletími Turecko začalo razit o mnoho interaktivnější a reaktivnější politiku. Navíc, s arabským jarem se úloha Turecka stala ještě vážnější, aktivnější.

Být vnímaný jako ideál, je nesporně lákavá pozice. Avšak Turecko bude muset nakládat s takovou pozicí velmi opatrně. Zaprvé, mělo by se snažit zbavit postavení "modelu" a snažit se být spíše inspirací. Za druhé, je správné, že se Turecko celou svou vahou postavilo za propagování lidských práv a demokracie v regionu. Avšak na to, aby rychle neztratilo důvěryhodnost jako inspirační zdroj, bude muset použít stejná měřítka i na vlastní domácí výkon v těchto oblastech. 

Pouze poté se bude moci stát skutečnou regionální mocností a poznámky kritiků o jeho nezkušenosti hrát regionální anebo globální politickou hru, či snad o jeho neo-osmanských ambicích, nebudou mít žádné opodstatnění.