Tajným heslem jsou dvě číslovky

Jako studentka čínštiny v Pekingu jsem měla možnost pohnuté události roku 1989 sledovat přímo v centru událostí. Zpočátku mě však nezajímaly. Zkušenosti z tehdejšího komunistického Československa ve mně vypěstovaly pocit nechuti k revolucím, pochodům pod červeným praporem a vykřikování hesel. Z mého pohledu jsme v Číně v roce 1989 jako zahraniční studenti oproti situaci v Československu zažívali neuvěřitelnou svobodu.

Ale zaujala mě ta rostoucí vlna emocí a eskalace nesmiřitelných politických vášní na obou stranách, která z dnešního hlediska asi nemohla skončit jinak než tragicky.

Nikoho jsem nezastřelil

Většina zahraničních komentátorů popisuje události okolo Tchien-an-men z hlediska dvou hlavních proti sobě stojících aktérů: studentů a komunistických vůdců. Jak se ale třeba se zážitky z náměstí Tchien-an-men vyrovnávají vojáci, kteří splnili rozkaz a studentské hnutí ukončili "všemi možnými prostředky"?

Zatímco já jsem v noci z 3. na 4. června spala na koleji zahraničních studentů Pekingského jazykového institutu, Čchen Kuang, kterému bylo tehdy pouhých 17 let, byl na Tchien-an-men. A ne jako student. Byl na druhé straně barikády.

Poznala jsem ho v roce 2008, ale až o několik let později jsem se dozvěděla, že byl tehdy v Pekingu jako voják 65. skupiny Čínské lidové armády, jejíž členové byli té osudné noci posláni na Tchien-an-men, v přestrojení za civilisty a s jasným rozkazem.

"Mohu vás ubezpečit, že jsem nikoho nezastřelil," svěřil se Čchen Kuang deníku New York Times. Současně ale přiznal, že o půlnoci z 3. na 4. června stál ozbrojen na náměstí, viděl před sebou zpívající studenty a slyšel výstřely. A modlil se, aby to studenti vzdali a aby nemusel střílet.

Dvacet let se snažil na své zážitky z oné noci zapomenout. Dnes už se o to nesnaží. Čím je starší, tím je to prý těžší. I on měl té noci prst na spoušti a mnohokrát stiskl. Naštěstí neměl v ruce zbraň, ale fotoaparát.

Jeho velitel mu přikázal vše dokumentovat. Čchen Kuang ale všechny filmy vedení neodevzdal. Některé si tajně uschoval s tím, že se možná budou v budoucnu hodit. Dnes na tomto podkladě maluje realistické obrazy událostí, ke kterým došlo. Je to umělecký výraz jeho snahy vypořádat se s zážitky z Tchien-an-men a dát zbytku světa vědět, co se tam tehdy odehrávalo. "Cítím, že tato tragédie se nemusela stát. Možná, když o tom začneme mluvit, vyhneme se opakování stejných chyb v budoucnu."

Podobný názor projevil i Čchen Si-tchung, primátor Pekingu z roku 1989, kterému je přisuzována odpovědnost za tragédii. Nikdy to nemělo tak daleko dojít, nikdy se to nemělo stát, říká Čchen v knize rozhovorů, která se objevila na pultech hongkongských knihkupectví před několika dny.

I když byl v roce 1998 Čchen odsouzen na 16 let za korupci, a prakticky umlčen, stále se považuje za komunistu. Vydání jeho rozhovorů v Hongkongu se Čína snažila zastavit nabídkou že pokryje všechny finanční ztráty v souvislosti se stažením knihy.

Nejednotný názor vedení

Ezra Vogel, profesor asijských studií z Harvardovy univerzity, který se zabývá moderními dějinami Číny, při své nedávné návštěvě Hongkongu mluvil i o svém výzkumu a analýze událostí z Tchien-an-men. Suchým a věcným tónem se snažil shrnout nasbíraná fakta.

Připomněl širší ekonomický kontext, například neutěšenou ekonomickou situaci, kdy v červnu 1989 za vysoké, až 40procentní inflace, došlo k deregulaci cen.

Čínské vedení nemělo jednotný názor na to, jak se k protestům postavit. Rozdělilo se na část vedenou premiérem Li Pchengem, jež požadovala tvrdé potlačení demonstrací, a část vedenou generálním tajemníkem Čao C'-jangem, která doporučovala jednání a prošetření případů korupce mezi nejvyššími představiteli politbyra. Nakonec zvítězila tvrdá linie a Čao C'-jang, který před demonstranty vystoupil, byl vzápětí odvolán .

Jednotní nebyli ani studenti. Do diskuse se vložili i čínští intelektuálové a finanční a emocionální podporu získali studenti od přátel z Hongkongu.

Vogl se snažil vysvětlit i logiku Teng Siao-pchinga, největší autority v zemi, který si vysloužil přezdívku "řezník z Tchien-an-men", za svou roli v povolání armády do Pekingu a příkaz vyklidit centrum města od demonstrantů. Bylo to správné rozhodnutí? Ano, odpověděl by prý Teng i dnes. Nikdy o tom nepochyboval. Ale nabízí se otázka: stálo to za to?

"Teng nikdy nebyl proti politickým reformám," říká Vogel. Ale existovaly určité meze, kam až lidé mohli v dané chvíli ve své kritice a požadavcích zajít.

Z dnešního hlediska vypadají tehdejší požadavky studentů, jako byly boj proti korupci, zveřejnění majetku stranického vedení, svoboda informací, velmi mírně. Některé věci, jako je například vedoucí pozice komunistické strany ve společnosti, byly a jsou zcela mimo jakoukoliv diskusi.

Hongkong nezapomněl

Hongkong má velice důležitou pozici pro připomínání a pochopení novodobé čínské historie. Dá se říci, že Hongkong tehdy byl na Tchien-an-men a nezapomněl.

Lidé ze všech koutů hongkongské společnosti od středoškolských studentů až po odboráře a byznysmeny vážili v těch pohnutých dnech roku 1989 cestu do Pekingu, aby podpořili studenty. Mnozí přispěli i finančně.

4. června 1989 byla neděle a v Hongkongu se sešel až milion lidí na demonstraci odsuzující brutální zásah proti studentům. Dnes je Hongkong jediné místo na čínském území, kde se toho dne každoročně pořádá vzpomínková vigilie s účastí v řádech desetitisíců.

Článek vyšel v Hospodářských novinách