Dva obrazy z Tchien-an-men

Když jsem si pročítala světový tisk, abych zjistila, co se letos píše o tomto historickém dni, zaujala mě jedna fotografie od Associated Press (AP). Jakoby v pastelových barvách s lehkým nádechem do bleděmodra. Vypadala podobně jako Čchen Kuangovy obrazy. To je ale náhoda, myslela jsem si. A může to vůbec být náhoda?

K mému překvapení se Čchen Kuang ozval sám. Zavolal 5. června. Z Hongkongu. Původně plánoval zůstat dva měsíce a pracovat tady na novém projektu, ale dostal víza jen na dva týdny.

Dozvěděla jsem se, že to nebyla náhoda. Poskytl dvě ze svých fotografií hongkongskému studiu Šanghaj Street Artspace.

4. června bylo slavnostní otevření jeho minivýstavy. Fotografie zvětšené do téměř životních rozměrů působí jako dobové kulisy, které vás přenesou do děje před 23 lety.

Jaké bylo to slavnostní zahájení, ptám se Čchen Kuanga.

„Já jsem tam nebyl,“ přiznává. A dodává, že se v ten den skrýval, protože měl obavu, že by byl pronásledován novináři, kteří by s ním chtěli dělat rozhovor.

A tak neděláme rozhovor, ale prostě se jen tak bavíme o událostech současných a minulých. Díváme se na jeho fotografie a fotíme se před nimi.

Artspace je malé studio o 60 m2. Čchen Kuang má fotografií více, ale vzhledem k omezeným prostorám se rozhodl vystavit pouze dvě. Obě se 3. června objevily na titulní straně nejpopulárnějšího hongkongského deníku Apple Daily. Do orbitu světových médií je vystřelil Associated Press.

Artspace pořádá každoročně výstavu k výročí Tchien-an-men. Tato je zatím nejmenší co do rozsahu, ale nejdůležitější co do významu. „Odhalení fotografií, které byly utajeny po 23 let. Opona nad zmasakrovaným městem se zvedá,“ hlásají titulky z Apple Daily.

Snímky vrhají nové světlo na čínskou historii, píše se dále. Poskytují zajímavou perspektivu z druhé strany barikády, a to vzápětí poté, co dozněly výstřely. Nejsou už na nich studenti. Jen tanky a práce armády. Čchen Kuangovi se podařilo vyplnit jeden chybějící článek v našem chápání celé tragédie.

Na první fotografii je vidět v pozadí Bránu nebeského klidu na náměstí Tchien-an-men a před ní moře tanků s hlavněmi výhružně trčícími vzhůru. Toto druhé dějství tragédie už tehdy světová média nezaznamenala.

Na druhé fotografii je vidět úklid po akci. Vojáci se procházejí po náměstí před Bránou nebeského klidu s rudou čínskou vlajkou. V pozadí je vidět oheň a kouř, který stoupá k nebi z několika míst. Vpředu je velká hromada nějakých odpadků, zřejmě nápisů, hesel a dalších symbolů studentského hnutí, které na náměstí zůstaly a které bylo potřeba uklidit, rozuměj spálit. Kremace studentské revoluce a Čínská lidová armáda v roli čističe.

Vedle fotografie je ve studiu Šanghaj Street Artspace umístěna televize, na které běží dobové záběry z Tchien-an-men. Zmatek, krev, zmar. Nikdo z přítomných už na tyto obrazy nereaguje. Je to jen zvuková kulisa. Lidé přicházejí a odcházejí, život jde dál.

Čchen Guang mi ukazuje tričko s designem, který navrhl. Vypadá velmi poeticky.

„Podívej se, tady je tank,“ šermuje rukama nad vystaveným vzorkem textílie.

„Tank? Kde?“ nechápu. Čchen Kuang se skutečně snaží, šermuje ještě vehementněji, ale já prostý člověk z Moravy a akademické džungle tam prostě tank nikde nevidím.  Podle mne je na tričku jen strom a jeho stín. Po chvíli toho vysvětlování raději necháme, aby nedošlo k úrazu.

Čchen Kuang se letos poprvé 4. června účastnil vzpomínkové vigilie. Spolu s asi třiceti přáteli umělci ze Šanghaj Street Artspace nasedli na kola a ze čtvrti You Ma Tei jeli do parku královny Viktorie. Snažím se představit si jejich cestu… a není to pěkná představa. Hongkong není příliš nakloněn cyklistům. Na své cestě museli prokličkovat jednou z nejrušnějších čtvrtí města, pak museli do tunelu pod mořem a pak se prodírat dopravou na hongkongském ostrově. Hrůza mně jímá. Čchen Kuang tvrdí, že to bylo skvělé, jen místo hodiny, kterou plánovali, jim cesta trvala hodiny tři.

Vigilie byla pro Čchen Kuanga silný zážitek. Fotil, filmoval, plánuje další projekt o hongkongských vzpomínkových akcích týkajících se Tchien-an-men.

„Bylo to dojemné,“ říká. Oceňuje, že Hongkong si událost stále připomíná. Jeho přítel Sumi, který se narodil v Pekingu, žil 15 let v Japonsku a nyní v Hongkongu, ale jeho nadšení nesdílí. Na vigilii nebyl, prý se necítil dobře, ale kdyby šel, bylo by to jen z úcty k přátelům. Jak to, ptám se.

„Mně tahle shromáždění připomínají kulturní revoluci,“ objasňuje. Chápu, co má na mysli. I v roce 1989 bylo ve studentských demonstracích něco, co jsem nebyla schopna skousnout. To revoluční zanícení mladých komunistů, kteří volali po demokracii, jsem moc nechápala. Mnoho symbolů studentského hnutí čerpalo z historie komunistické strany, bylo to něco, co bylo v nich a bez čeho nebyli schopni existovat.

Čchen Kuang přitaká. Zamrazilo ho, když slyšel lidi v parku královny Viktorie zpívat píseň Hrdost zbarvená krví. V čínštině Xie Ran de Fengcai. V Číně se songy tohoto druhu už dávno nezpívají pro svůj velice úzký historický kontext. Xie Ran de Fengcai připomíná oběti čínsko-vietnamské války, ve které v roce 1979 zahynulo (naprosto zbytečně) několik tisíc mladých Číňanů.

Na druhou stranu je pravda, že tuto píseň zpívali i studenti v roce 1989. Je to píseň mladého člověka, který se chystá obětovat život pro svou zemi. Můžete si udělat obrázek tady (i bez jakékoliv znalosti čínštiny – symboly a emoce jazyk nepotřebují).

Pro hardcorové zájemce text v čínštině a angličtině ZDE.

Letos se na pódiu během vigilie objevil i Fang Čeng. V roce 1989 student, člen komunistické strany a nadějný sportovec s olympijskými ambicemi. Oné osudné noci byl na Tchien-an-men a skončil pod pásy tanku. Přežil, ale přišel o obě nohy.

Do Hongkongu přiletěl na svůj čínský pas ze San Franciska, kde žije od roku 2008. Sám se divil, že mu byl vstup povolen. Většina studentských vůdců z roku 1989, kteří se pokoušeli do Hongkongu přijet, toto štěstí v minulosti neměla. 

„Nejefektivnější zbraň v boji s komunistickým režimem je odmítnout zapomenout to, co vláda chce, abychom zapomněli, a odmítnout zapomenout, co vláda udělala,“ řekl Fang deníku South China Morning Post krátce po svém příletu.

Letos se vigilie účastnilo rekordní množství lidí. Podle odhadu organizátorů jich bylo 180 tisíc, více než v roce 1990, roce po událostech (viz graf ze South China Morning Post).

Pocítila jsem to na vlastní kůži. Takový nával jsem na vigilii za ta léta, co tam chodím, ještě nezažila. Nejenže jsem si nestačila koupit tričko s nějakých smysluplným nápisem ohledně demokracie, 4. června, a podobně, ale v několika momentech jsem v davu bojovala o holé přežití.

Prodej triček a jiných „suvenýrů“ je důležitou součástí vzpomínkových akcí. Můžete si buď něco koupit, anebo přispět finančně.

Já ráda přispívám koupí triček, kterými pak obdarovávám své přátele s upozorněním, že tento kus oděvu mohou svobodně nosit v zemi svých kořenů někde v Evropě, Austrálii, USA, ale opatrně v Hongkongu a už vůbec ne v Číně! Například, v Hongkongu se to nedoporučuje při setkáních s představiteli čínské vlády. Oni mají velmi citlivý nos na ideologicky závadné nápisy jako ten na vašich prsou. Jsou známy případy, kdy byl nositel podobného trička, který se pokoušel dostat do zorného úhlu navštěvujícího čínského hodnostáře, zatčen a z místa činu odvlečen hongkongskou policií.

Není to jen obyčejné tričko, upozorňuji. Berte to jako symbol protestu. Ale i tak se děsím toho, že mi jednou přijde stížnost od kamaráda, který bude testovat mou teorii a v ideologicky závadném tričku bude zatčen na Tchien-an-men. Tak přátelé, ještě jednou. Až pojedete do Číny, ta úžasná trička s čínskými znaky, co jsem Vám věnovala, nechte doma.

Letos jsme ale tak trochu mimo nebezpečí. Nakoupila jsem trička s designem od Čcheng Kuanga. Ano, ten výše zmíněný strom a jeho stín.

Před odchodem jsem učinila poslední pokus a otázala se člověka ze Šanghaj Street Artspace, jestli na tom tričku někde vidí tank. Samozřejmě, odvětil. A ukázal mi, že stín stromu, je v podstatě zakuklený tank. Tak v tomto tričku můžeme směle kamkoliv. Snad i na Tchien-an-man.

Je 6. 6. 2012. Sedíme u čaje s Čchen Kuangem a Sumi a přicházejí i další umělci. Sumi, umělec performer, nám ukazuje dřevěnou kládu s nápisy o Tchien-an-men. Má tam popruhy, které si navlékne, a s kládou na zádech bude chodit po Hongkongu. Stěžuje si, že ho lidé zastavují a upozorňují, že 4. 6. už bylo. Že už jako jde s křížkem po funuse. Všichni propukáme v hurónský smích. Vzpomínat na 4. 6. 1989 jen 4. června? To je přece úplně absurdní myšlenka.

PS: 7. června se Čchen Kuang vrátil do Pekingu a daří se mu dobře. Doufejme, že tomu tak bude i nadále.

PPS: Výstava jeho fotografií je k vidění v Šanghaj Artspace ve čtvrti You Ma Tei (Kowloon, Hong Kong) do 17. 6. 2012.

PPPS. Když jsem Čchen Kuanga potkala na konci června v Pekingu, zeptala jsem se ho, jestli nahodou nemel nějake problemy při svém návratu do Číny. "Problémy? Náhodou?" Málem se zakuckal. "Jasně, že jsem měl problémy." Příslušníci veřejných pořádků už na něj čekali na letišti a odvedli si ho přímo na výslech. Strávil tam několik hodin a musel slíbit, že se teď několik měsíců nebude vyjadřovat k žádným politickým otázkám. Dalo by se říci, že vyvázl poměrně lehce...ale stres z výslechu se projevil. Čchen Kuang pak na několik týdnů onemocněl. Ale dnes již je zdráv a přípraven do nových soubojů a opět maluje. 

V roce 1989 ještě nebyli na světě. Teď si připomínali události na Tchien-an-men

Foto:  Kipling Thaddeus Chang