Restituce v sobě skrývají mnoho problémů. Z důvodů kapacitních je popíši pouze v bodech, kdo bude chtít, může s nimi dále pracovat, ať už tak nebo tak.

1. Problém restitucí jako takových

Restituce znamenají obnovu dřívějšího stavu. V souvislosti s tím se objevuje zásadní otázka, zda je vůbec provádět. Poměrně málo se dnes hovoří o tom, že mezi významné odpůrce restitucí patřil v době, kdy se o nich rozhodovalo, Václav Klaus. Proč restituce jako problém? Protože jde o návrat do minulosti, o obnovu neaktuálního stavu.

Restituce sice znamenají, či mohou znamenat, pokus o odstranění jedné nespravedlnosti, ale za cenu nespravedlnosti nové.

Vracíme totiž stav, který již není společností žitý. Pokud to u restitucí převážně nemovitostí fyzických osob nemusel být takový problém, potom v případě církví a náboženských společností v České republice to společenský problém je, a to poměrně výrazný. Sice krev nepoteče a hranice nebudou plát, ale v kolektivní paměti se tento krok zapíše patrně poměrně výrazně, a to rozhodně v neprospěch církví a náboženských společností. Zda jim to přinese příznivce nebo naopak, a zda o tom vůbec takto uvažovat, ať si každý rozhodne sám. Nicméně vše má svou cenu, což nemůže popřít nikdo.

2. Otázka oprávněných osob

Doposud byly majetkové restituce omezeny vždy na fyzické osoby. Sice došlo k určitému předávání majetku právnickým osobám, ale ve zcela jiném režimu. V případě církví a náboženských společností má v tomto směru dojít k průlomu.

Někdy se hovoří o zvláštních křivdách vůči členům církví a náboženských společností. Zde se sluší připomenout, že křivda byla spáchána fyzickým osobám, protože ty byly postihovány. Na ně se ale vztahují jiné předpisy, např. o soudních a mimosoudních rehabilitacích, zákon o III. odboji apod.

V tomto směru tedy dochází k další disproporci. Protože jiné právnické osoby, pro život českého národa a s ním spjaté neméně, než církve a náboženské společnosti, nerestituovaly vůbec.

3. Otázka rozsahu

Doposud restituční zákonodárství respektovalo výše popsaný problém, že není možné vyrovnat všechny nespravedlnosti. Vycházelo se ze zásady, že smyslem restitucí je zmírnění některých majetkových křivd.

Pokud se jedná o některá veřejná vyjádření různých na tomto procesu zúčastněných subjektů, a průběh prosazování v posledních šesti letech, mám dojem, tyto zásady dodržovány být nemají.

4. Otázka časové hranice

Existuje poměrně zásadní otázka, zda v tomto případě nedojde k průlomu do dosavadního tabu, tedy hranice 25. února 1948. V minulosti byla nalezena shoda - jako značný kompromis - že restitucím jsou otevřeny pouze změny, k nimž došlo od okamžiku převzetí moci v Československu ze strany KSČ cestou převratu. Co bylo do 24. února 1948, to bylo v rámci kompromisu přijato tak, že se dělo v rámci demokratických poměrů. Co bylo později, to nebylo z hlediska demokracie legitimní. Samozřejmě i toto vyjádření má celou řadu háčků, ale jedná se o zjednodušené vyjádření přijaté filozofie, která sama o sobě není ideální. Ale pro použití v zákoně únosná.

Z hlediska udržení této klíčové časové hranice jde o to, zda vydáván bude majetek, který k danému dni byl ještě ve vlastnictví oprávněných osob nebo zda budeme přihlížet k dříve přijatému, ale k 25. únoru 1948 nezrealizovanému rozhodnutí.

Problém spočívá v tom, že ani první pozemková reforma z roku 1920 nebyla plně zrealizována do druhé poloviny 40. let. I (ovšem nejen) proto dochází k její revizi.

Nu a co teď? Pokud vezmeme v potaz pouze den převodu vlastnického práva, můžeme narazit na případy, kdy k vyvlastnění došlo po 25. únoru 1948, ale k rozhodnutí před ním. Tedy budeme restituovat majetek vyvlastněný z rozhodnutí demokratické státní moci.

5. Ocenění majetku

Určitým problémem může být, že nyní má docházet k ocenění majetku jiným, rozuměj výhodnějším způsobem, než v případě restitucí majetku fyzických osob.

 

Dva doplňkové problémy:

6. Otázka dalších vztahů stát - církve/náboženské společnosti

Ve skutečnosti jsou prosazované tzv. restituce - nyní se dostáváme k další rovině toho, proč používám to pro někoho dráždivé "tzv." - součástí širšího procesu. Ten by totiž mohl mít, v závislosti na své podobě, charakter odluky státu a náboženských organizací.

Důležitý je totiž aspekt založení nového vztahu mezi oběma stranami. Fungovat může pouze tehdy, bude-li nastaven jako komplexní a vyvážený. Situace je ovšem ještě o něco složitější, protože ve skutečnosti jde o vztah trojstranný:

stát - náboženské společnosti - lid

Tedy je vhodné brát v potaz aktuální společenskou situaci. Je ale také třeba jasně vyřešit otázku, kdo bude např. dbát o financování a údržbu církevních staveb na našem území. Jestliže se jedná o kulturní památky, bude tak činit stát nebo náboženské společnosti? Pokud to nejsou kulturní památky, mohou být zbourány? (Řada z nich je v dezolátním stavu.)

A zde se nabízí širší otázka - co chceme dělat se všemi těmi kostely, které jsou na jedné straně významným krajinotvorným prvkem (ani v Polsku nemá každá vesnice kostel, kdežto u nás v podstatě ano), když chodit do nich nechceme, peníze na ně dávat také nechceme. Nakonec proč je dávat na něco, co není využíváno?

7. Jakou roli mají hrát náboženské společnosti v naší společnosti?

Majetek je spojen s určitým účelem. V minulosti měl zejména majetek římskokatolické církve výrazně veřejnoprávní charakter. Pokud někdo tvrdí, že byl ve státním vlastnictví, tak se výrazně plete. Poměrně obtížně dostupná expertíza Právnické fakulty UK vypracovaná pro vládu někdy po roce 1998 uvádí vcelku jasný přehled tohoto problému.

A problém spočívá v tom, že církvení majetek byl v minulosti, do které se chceme "vrátit", vždy více nebo méně účelově vázaný. Např. na údržbu církveních staveb. Nyní tomu tak ale být nemá a je otázkou, zda by to vůbec bylo ústavně možné.

Už proto je vhodné zamyslet se nad tím, kdo a jakou roli ve společnosti má hrát. Celou řadu úkolů, které v minulosti plnily náboženské společnosti, za tím účelem také vybavené majetkem shromážděným s podporou státu, totiž převzal stát. Je otázkou, zda spolu s majetkem tedy nepřevést zpět i úkoly.

Závěr

Převést majetek, či nikoliv? Asi ano, ovšem klíčová otázka je, v jakém rozsahu a za jakých podmínek.

V každém případě je celý problém natolik komplexní, že má-li se řešit odkazem na všespásné "co bylo ukradeno, musí být vráceno", potom mi to připomíná raná devadesátá léta. Tehdy se také věřilo v privatizaci bez institucí jako dokonalý šém, který nás přenese do funkční kapitalistické společnosti. Opak byl pravdou.

Související