Vězeňské sprchy, sardinky a český Alcatraz

Porodní bábu hlavního tématu posledních Otázek představovala věta Davida Ratha z jeho, nyní již slavného, projevu ve Sněmovně: My nežijeme v kulturní zemi, kde by vazba odpovídala tomu, co říká trestní zákon. My žijeme v zemi, kde vazba je novodobá tortura. O tom, zda situace v českých věznicích skutečně připomíná středověké právo útrpné se přeli ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a jeho stínový protějšek Jiří Dienstbier, ml.

Za nedostatečnými standardy českých věznic jako vždy není nic jiného než nedostatek peněz. Pospíšil se tak snažil vzneseným výtkám čelit ekonomickou argumentací. Podle něj již dnes stojí stojí českou veřejnost jeden odsouzený tisícikorunu denně. V době všeobecných úspor tedy nelze podle ministra výdaje na vězeňství zvyšovat, o budování nějakých „fešáckých kriminálů“ nemluvě. Na to Pospíšilův protějšek kontroval vyjádřením, že sociální demokraté upozorňovali na podfinancováné vězeňství již během projednávání letošního rozpočtu. V tomto má Dienstbier pravdu, ČSSD dokonce varovala, že peníze na tuto kapitolu dojdou již během května. Pokud by se trefila i v tomto, může se (nejen) pro Davida Ratha stát dvojí koupel a játra s rýži ještě hořce oplakávaným luxusem. Naopak Pospíšil se se svým tvrzením o výdaji na jednoho vězně značně netrefil. Skutečná částka je podle vězeňské služby 758 korun denně. Kdyby byla ministrova slova pravdivá, stát by musel dávat ročně na péči o vězně o bezmála sto miliónů více než doposud. To by možná pak stačilo i na nějaký ten větší dvorek a teplou sprchu navíc.

Nedostatek míst ve vazbách?

Další téma, ke kterému se nedělní debat svezla, byla (ne)dostatečná kapacita českých vězení a jejich bezpečnost. Pospíšil tvrdil, že jsou tuzemské vazby zaplněny pouze z 80 %, předběžně stíhaní by se tak jako sardinky rozhodně cítit neměli. Navíc, ačkoli prostředků na tuto oblast je méně než by bylo žádoucí, bezpečnostních opatření se to údajně nijak nedotklo a žádní vězni v Česku neutíkají. Podle výpočtů serveru Demagog jsou ale podle posledních údajů vazby zaplněny nejenom ze sta procent, ale dokonce o pět procentních bodů překračují své kapacitní možnosti. Pospíšil tedy každopádně v tomto případě pravdu nemluvil. O tom, že by české věznice připomínaly bájný Alcatraz lze také mluvit jen stěží. Za dobu, co Pospíšil zastává ministerské křeslo, se podařilo vezeňské zdi zdolat pěti lidem, dalších 11 pak uteklo z nestřežených vezeňských zařízení.

Jiří Pospíšil si z nedělní debaty odnáší nelichotivé skóre tří nepravd a dvou zavádění, vedl si tedy podstatně hůře než jeho opoziční rival (s jednou nepravdou). Téma českého vezeňství bylo politiky až do apologetického výstupu Davida Ratha nepříliš reflektovanou oblastí, na což ukazuje i to, že ani šéf resortu spravedlnosti se v této problematice příliš dobře neorientuje. Dokud nebude Pospíšil vědět, kolik jej vlastně lidé ve výkonu trestu stojí, zda je potřeba stavět nové vazební zařízení či zda se potýkáme s nedostatečným zabezpečením věznic, zůstane volání po změně a zlepšení této oblasti jen těžko vyslyšeno.

David Kopecký, autor pracuje v projektu Demagog.CZ