Nezavádějme videorozhodčí, zabije to fotbal

Přihrávka, rána a gól. Platí, ale platit neměl. Nebo jinak: Rána, gól neplatí, ač platit měl. Jedno nebo druhé mužstvo se shlukuje kolem rozhodčího, trenéři dle svého temperamentu rozhazují rukama, řvou, rvou si vlasy, mají-li jaké. Ochozy v extázi nadšením či zoufalstvím. Pár takových momentů jsme už na fotbalovém Euru viděli a do konce června, kdy se hraje finále, jich ještě určitě uvidíme více než málo. Neodpískané ofsajdy, neuznané regulérní góly. Kontinentální festival nespravedlnosti, řeklo by se.

Znovu je tady otázka: Proč nepustit do hry videotechniku, aby se vyloučily chyby rozhodčích, kteří jsou jenom lidé a nemohou všechno vidět? Eliminovala by se nedokonalost lidského oka a ano – také možnost, že rozhodčí něco nevidí záměrně, jestli mi jako rozumíte. Prostě by se omezil lidský faktor, nastala by fotbalová digitální spravedlnost. Co mělo platit, platilo by, co ne, to ne. Lze proti tomu něco namítat?

Odpovídám, že úplně všechno. Vpustit do hry techniku, upozadit rozhodčí, to znamená udělat z fotbalu odlidštěnou hru a vlastně ho možná i zničit. Fotbal je tak zajímavý proto, že je metaforou života, kde hrají roli nejen talent a schopnosti, ale i štestí a náhoda, a také podrazy, křivdy, a především vůle je překonat.

Ve fotbale, stejně jako v životě, lze uspět za pomoci faulů, které nikdo nevidí, což je jistě nespravedlivé. K výhře ale může pomoci i ten typ štěstí, o kterém se říká, že přeje připraveným. Proč by se nemohlo projevit skrze nedokonalost zraku rozhodčího? Nemohl třeba rozhodčí přehlédnout ofsajd proto, že útočící mužstvo je lepší, hraje hezčí fotbal – a jen ne a ne dát gól? Nemůže fotbalový bůh, jehož cesty jsou nevyzpytatelné, sestoupit do rozhodčího a zjednat spravedlnost? A není v tom případě zavádění chladné a zcela vyzpytatelné techniky do hry rouháním?

Máme tady příklady, které naznačují, že by technika mohla odstranit zjevnou nespravedlnost. Frank Lampard dal na mistrovství světa v roce 2010 v zápase s Německem regulérní gól na 2:2, což viděli všichni kromě rozhodčího. Gól ale neplatil a deprimovaná Anglie nakonec prohrála 1:4. Vševidoucí kamera mohla změnit běh zápasu. Stejně tak mohla odhalit Maradonovu Boží ruku v Mexiku 1986, nebo zabránit soudci Collinovi odpískat penaltu v zápase Nizozemsko – Česko v roce 2000. A nakonec mohla změnit výsledek slavného finále z roku 1966, kdy Anglie porazila Německo možná neregulérním gólem.

Jenže je tu velké ALE. Nevíme, jak by se po zásahu techniky zápasy vyvíjely. Co naopak víme jistě: fotbal by přišel o velké příběhy se všemi spekulacemi a alternativními scénáři, které jim dodávají na magické přitažlivosti. Opravdu nás bude stejně přitahovat hra, o které budeme vědět, že je tam jaksi vše technicky pořešené? Bude nás stejně přitahovat hra, kde ubyde proměnných, která se přiblíží matematické rovnici? Těžko říci. Možná by byl fotbal stejně vzrušující i potom, ale možná ne. Nemá cenu to riskovat.

Teze, že po zavedení kamer či jestřábích očí (mimochodem už sám tenhle název, kdy na člověka dohlíží dravec, je varovný) vylepšíme hru, je stejně pochybná jako tvrzení, že instalací kamer na všech veřejných místech dosáhneme všeobecné pohody. Ano, bude to bezpečnější, ale zároveň hrozí, že se v korektním digitálním bezpečí buď přestaneme chovat přirozeně, nebo se unudíme k smrti.

Možná je nakonec odlidštění fotbalu nutné, možná je součástí širšího trendu, který můžeme pozorovat všude možně. Technologie se zpravidla prosadí už jen proto, že existují. Dokud to půjde, přimlouval bych se ale za to, abychom bránili hru se vší její nedokonalostí a nejistotou. Dává nám tak víc, než si myslíme.

Psáno pro Rádio Česko